ZKUŠENOSTI S UMÍRÁNÍM

Kdy začíná okamžik umírání? Básnící to za nás řekli nesčíslněkrát: „Umíráme od kolébky do hrobu.“

Je v tom kus pravdy, ale přesto se nám nechce věřit, když pozorujeme čilé malé nemluvně, které sebou neustále si je, že už vlastně začíná proces umírání, ani se nám nechce věřit, že už u něho začíná proces stárnutí. Přesto však víme, že stárneme každým rokem, měsícem, dnem, hodinou, minutou ba i vteřinou. Od jistého věku jako by se tempo času pro nás zrychlilo, týden, měsíc, rok uplynou jak voda. Víme, že to najednou nějak rychle běží, a přesto si nechceme připustit, že výrazně stárneme. Pro útěchu si říkáme: děti nám stárnou.

Děti mají děti a my vnuky a ti šťastnější najednou i pravnuky a ti nejšťastnější dokonce prapravnuky. Měli bychom si od sebe tedy oddělit dva procesy: proces stárnutí a proces umírání, i když ten první nás čím dále blíže postrkuje k tomu druhému, a to druhé ke smrti.

Ke smrti mají různé epochy různý vztah. To není nyní předmětem našeho uvažování. Horší je, když jsou ideologie, jak říká básník Fr. Halas:

dělají, jako by nebyla smrt, jako by se nebáli…

Takovou ideologií byla u nás do nedávná oficiálně panující ideologie materialismu. Nemysleme si, nebyla rozšířena jen na země východní Evropy, materialismus ovládá čile ideologie konzumních společností, naši nevyjímaje: honba za ziskem, za tím, abychom se měli jen dobře, tvrdě naplňuje heslo: Carpe diem! Trhej dne, ano trháme často ze dne neurvale, jako by nebylo smrti. Občas nám ji připomene delší nebo kratší pobyt v nemocnici nebo někoho z našich blízkých.

O smrti, spíše však o zdánlivé smrti, se začalo výrazněji hovořit, když se objevila kniha R. Moodyho: „Život po životě“. Ale ta nedělala ještě tečku za naším životem, sesbírala případy, kdy jsme si se smrtí jakoby zakoketovali.

Kdy nastává smrt? Starší filozofové to měli jednoduché a byli přitom pravdě nejblíže. Smrt nastává v okamžiku, kdy se duše oddělí od těla. Když se stalo neslušným hovořit o duši, tak se smrt již také nedefinovala jako odpoutání duše od těla, ale jako skončení všech fyziologic kých funkcí v organismu. Srdce přestalo bít, mozkové vlny přestaly vykazovat jakoukoli aktivitu.

Začalo se hovořit o klinické smrti. Myslím, že to bylo docela správné označení, protože klinická smrt nevylučovala ještě případné jiné fáze smrti a mezi nimi i fázi konečnou. Před několika lety byl prof. G. A. Sergejev, petrohradský kybernetik a fyziolog, autorem různých variant distančních čidel. Ta zaznamenávala energetické změny v okolí organismu, nejen tepelné. Najednou zjišťoval, že některá jeho čidla vykazují činnost ještě určitou dobu po konstatování, že nastala klinická smrt. A to zcela vždy. Dokonalejší přístrojovou technikou udělal malý krůček za práh klinické smrti.

Horlivě jsme svého času začali překládat Moodyho, zpočátku vycházel jako samizdatové vydání, a zapomněli jsme, že máme vlastního „průvodce umíráním“, a troufnu si říci mnohem kompetentnějšího, Břetislava Kafku. Ve své knize „Nové základy experimentální psychologie“ (Červený Kostelec, 1947) se snažil rozlišit různé fáze spojené s umíráním a se smrtí: rozlišoval fázi umírání, fázi klinické smrti, fázi po klinické smrti a smrt skutečnou.

Kafka ani na chvíli nepochyboval, že duše je to, co činí lidské tělo živým a že odpoutáním duše od těla nastává smrt. Dovolte nám, abychom se s vámi podělili o jeho zkušenosti, které vycházejí jak z jeho publikací, tak z dlouhých rozhovorů, které jsme na toto téma spolu vedli.

Kafka si kladl otázku, jak je duše spojena s tělem a jak se postupně od těla odpoutává. Musíme zde zavést dva pojmy, které on užíval: magnetismus tělesný a fluid oduší.

Magnetismus tělesný podle něho vzniká v protoplazmě buněk, je to síla, pomocí které můžeme léčit a předávat ji jiným organismům. Pohybuje se velice pomalu.

Jako jistá paralela k tělesnému magnetismu bylo dnes moderně definováno biologické plazma. Chápeme jej jako soubor známých energetických forem generovaných lidským organismem, které tvoří samostatnou energetickou síť uvnitř a vně organismu a odráží v sobě náš psychosomatický stav. Při procesu léčitelském – bioterapii vlastně dochází k působení jednoho biologického plazmatu na druhý, s cílem, aby došlo k zlepšení zdravotního stavu u nemocného organismu. Podle Kafky tělesný magnetismus, i když má blahodárné účinky, je stále ještě dosti hrubou silou. Má však tu výhodu, že ho můžeme vědomě ovládat.

Fluid oduší podle Kafky je velejemnou látkou vznikající z jader buněk, je rovněž hmotné povahy, avšak má úlohu spojovacího článku mezi tělem a duší. Může se pohybovat neobyčejně rychle, odpoutávat se od těla na velké vzdálenosti, duše v transcendentálním stavu ho nepotřebuje. Fluid oduší však potřebuje tělo, aby mohlo sledovat vlastní duši ve výjimečných stavech. Tělesný magnetismus a fluid oduší jsou na sobě nezávislé a každý z nich tvoří v těle vlastní systém.

Člověk a každý z živočichů dostal do vínku jisté množství fluidu oduší, této zářivé energie, spojnice těla a duše. Člověk pro délku 100-120 let, liška 10 let, orel 80 let, želva 140 let atd. Záleží na nás, jestli ji dříve nebo později prohospodaříme a také, chcete-li, na našem osudu.

Možná, že časem budeme více znát o podstatě fluidu oduší a že tyto otázky vzbudí zájem vědy.

Průběh umírání Kafka sledoval u mnoha lidí za pomocí svých nejlepších subjektů. Ty uváděl do hlubokých hypnotických stavů, což jim umožňovalo sledovat charakteristiku fluidu oduší, jeho postupné vyprchávání a stahování se tělem od nohou a rukou směrem k ramenům a nakonec jeho poslední shromažďování kolem hlavy.

Je známo, že poté, co Sokrates vypil číši svého smrtelného nápoje, ještě stačil zaznamenat a diktovat své pocity umírání. V podstatě byly shodné s konstatováním Kafkových subjektů.

Podle toho, jak rychle docházelo k zmenšování a uvolňování fluidu oduší, zkušený subjekt mohl s přesností na hodinu určit příchod smrti. Kafkovi subjekti se často rozcházeli s míněním lékařů. Např. 3. září 1923 byl Kafka povolán ke známému p. B. v Horním Kostelci, aby se subjekt vyjádřil k jeho chorobě. Lékaři nebrali stav pacienta vážně a vůbec nepřipouštěli, že by nemoc mohla končit smrtí. Subjekt však konstatoval, že veškeré buňky u nohou odumírají a že dochází k odpoutávání oduší. Naopak, že vidí silné vyzařování při hlavě a na prsou a hromadění oduší na povrchu těla. Subjekt ještě chvíli nemocného pozoroval a pak prohlásil, že k zásadní změně dojde již za čtyřiadvacet hodin, kdy bude zcela zřejmé, že je konec neodvratný a že v několika dnech nemocný zemře. Stalo se tak 7. září. Nemocný zemřel ve věku osmadvaceti let.

V jiném případě subjekt u pacientky L. konstatoval, že došlo k uvolnění pětapadesáti procent oduší, a z rychlosti uvolňování dospěl k závěru, že dojde ke smrti za dva měsíce.

Jestliže byl Kafka povolán se subjektem k nemocnému několik dní před smrtí, většinou subjekt konstatoval na hodinu přesně, kdy nasta ne smrt. U lidí sešlých věkem nebo dlouhodobě nemocných dochází k umírání, jak jsme si řekli u pacientky L., poměrně dlouhou dobu před smrti.

Většinou 10 až 20 hodin před smrtí, kdy došlo již k převážnému uvolnění oduší, nastává u umírajícího nenadálá úleva, která je často mylně chápána jako obrat k lepšímu, proto také existuje staré přísloví:

„Před smrtí se každý vylepší.“

Dochází k ochabování smyslů, dostavuje se pocit sladké únavy, jakási svoboda, volnost duše s příjemnými pocity. Nejprve odumírá hmat, pak zrak a nakonec sluch.

Tím jak dochází k postupnému uvolňování oduší, začne se člověk jakoby šířit do prostoru. Velice citlivě reagují na toto uvolňování některá zvířata, např. psi, ti začnou zdánlivě bezdůvodně výt nebo přilétá sýček a svým nepříjemným houkáním ohlašuje smrt. Např. k Masarykovu oknu na zámku v Lánech začal přilétat sýček a ohlašovat smrt. Masaryk se několikrát ptal:

„Co ten pták tady chce?“

Tato možnost šíření se do prostoru nám také vysvětluje záhadná zjevení se umírajících několik hodin před smrtí na zcela odlehlých místech. Roku 1925, když umíral slavný polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny, Vladislav Reymont, zjevil se svému příteli, spisovateli a básníkovi, Stanislavu Przybyszewskému:

„V nešťastnou noc se mi zjevil, aby mi oznámil svoji smrt. Několik hodin před tím, než se Varšava dozvěděla o jeho skonu, věděl jsem, že již není na světě“.

Dostali jsme k první fázi umírání, k umírání před klinickou smrtí, která není fází konečnou. Snad zbývá ještě říci, když jsme přesvědčeni, že už tato první fáze u nemocného neodvratně nastala, že se máme chovat důstojně a uvědomovat si, že svým nevhodným jednáním, zbytečným zoufalstvím, vyvoláváním rozruchu a zmatku, zabraňujeme klidnému odchodu umírajícího. Konec je zde, a to, že na nás umírající již nereaguje, neznamená, že nás nevnímá a že o nás všechno neví.

Zůstaňme ještě chvilku u přechodného stavu umírání mezi krátkými okamžiky před klinickou smrtí a těsně po ní.

Zdálo by se, že většina umírajících již neprojevuje zájem o své okolí, jako by se přestali již zajímat o věci pozemské. Přesto však citlivě reagují na své okolí, zejména tehdy, když odchod duše z těla rušíme nářkem, voláním a pláčem, pak ji poutáme zpět k tělu, jak Kafkovi subjekti mnohokrát potvrzovali: „Duše nás vidí a slyší bez prostřednictví smyslů, nechápe stav, ve kterém se nacházíme, nechápe naše počínání, a proč pláčeme, chtěla by znovu oživit tělo, mluvit a nechápe, proč neodpovídáme na její přímé hovoření k nám o tom, že žije ještě mezi námi.“

Jak je z mnoha experimentů patrno, odpoutávání duše od těla je plynulým procesem. Mnohé případy i z běžného umírání nám to potvrzují, zejména když staří lidé umírali v okruhu svých blízkých. Hlava mnohokráte bezvládně klesla na lůžko, znovu se nadzvedá a šeptající rty nám chtějí ještě něco sdělit, často to jsou věci s běžnými lidskými starostmi.

Kafka uváděl příhodu starého umírajícího hospodáře, kde se už také projevovala, díky procesu umírání, schopnost duše šířit se do prostoru. Zdánlivě zemřelý hospodář se najednou nadzvedl na lůžku a přítomným říká:

„Běžte na dvůr, kradou vám slepice.“

Nikdo na to nedbal, jen si říkali, jak tatínek ještě do poslední chvíle je spjat s rodným krovem. Až teprve, když se znovu nadzvedl a opakoval:

„Vždyť vám říkám, že vám kradou slepice!“

Tak si řekli, musíme mu pro klid jeho duše vyhovět. A jaké bylo jejich překvapení, když viděli na dvoře dvě postavy, jak do pytlů házely slepice. Snad je to příliš prozaická příhoda spojená se stavem umírání, ale hospodář celý život neznal nic jiného než dřinu a starosti, a ty mu zůstaly až do posledního okamžiku.

Po tomto přechodném období nastává již perioda, kterou bychom mohli nazvat umíráním po klinické smrti. A ta je zejména výrazná, když došlo k náhlé nečekané smrti, k havárii, k zastřelení, ke katastrofě. V takovýchto případech náš organismus byl při plné síle, a tehdy dochází k pozvolnému odpoutávání duše od těla. Většinou však po třiceti hodinách od smrti je již duše s oduším spojena velice slabě a nereaguje na naše výzvy. Pokusné osoby vysvětlují, že odpoutání duše od hmoty oduší je již značné a že náš vliv na duši je již slabý.

Kafka byl často volán k právě zemřelému, aby pomocí subjektu se zeptal, kde je např. schovaná závěť zemřelého nebo jak si přeje rozdělení majetku mezi pozůstalé. Ne vždy byli všichni spokojeni.

Duše se odpoutává od hmoty těla a projevuje se v plné dokonalosti všech svých mohutností, respektive dostává možnost jich na určitou dobu okusit – plnou mohutnost rozumovou, poznávací, citovou, volní, blaženost a neskonalou lásku. Tento stav prožívá aspoň na okamžik každý při své smrti, ať byl jeho život jakýkoliv.

Tento stav společně s umírajícími prožívali také Kafkovi subjekti, při těchto okamžicích nevýslovného blaha prohlašovali, že chtějí odejít s umírajícím, proč se vracet zpět do našeho „slzavého údolí“. Protože Kafka tento stav nemohl předpokládat, tak s ním také nepočítal a musel využít své silné vůle, aby rovněž jeho subjekti nechtěli odpoutat svou duši od těla. Při dalších experimentech se již pojistil předem vhodnou sugescí. Často mu také pomohla další fáze v procesu umírání po klinické smrti, kterou nazýval osobním soudem.

Duše opouští šedou kůru mozkovou a přichází do zvláštního stavu pasivity, ochrnutí vůle a neuplatňuje své svobodné myšlení. Sama duše ve svých mohutnostech si uvědomí jakoby jediným pohledem celý svůj život. Vidí všechny své skutky dobré i zlé. Nic z našeho jednání se neztrácí. Ze záznamů v informačním poli má duše najednou možnost odečíst celý svůj život. Když duše začala vidět své nedobré skutky, začala se chvět, prožívat stavy úzkosti, tehdy Kafkovi subjekti jej začali prosit, aby již nemuseli nadále sledovat umírajícího, nechtěli být spoluúčastní na jeho stavech.

Stojíme najednou, a zase ne poprvé, před skutečností, že umírání probíhá ve dvou obdobích: před klinickou smrtí a po klinické smrti. Tato období jsou také popisována v Tibetské knize mrtvých nebo v Egyptské knize mrtvých. Jsou v nich zaznamenány rituály, které se týkají obou období. Jsou v nich pokyny jak doprovázet duši od okamžiku klinické smrti. Podobné informace obsahuje předpis ceremoniálů týkajícího se umírání a smrti papeže. Pro nás je však pozoruhodné, že poznatky starých civilizací v některých směrech byly shodně potvrzeny novou experimentální formou. Kafka nebyl ovlivněn Tibetskou ani Egyptskou knihou mrtvých, neznal je, a přitom v mnoha závěrech se s nimi shoduje, v některých je nevylučuje, ale v některých se s nimi rozchází.

Podstatné je pro nás to, v čem jsou tyto poznatky shodné: po konstatování klinické smrti lékařem, je různě dlouhé období, trvající až tři dny, kdy umírání, přesněji řečeno odpoutávání duše od těla, pokračuje, a v kterém by nám umírající neměl být lhostejný. V této době bychom mu osobním přispěním plného sebrání mysli měli pomoci překlenout úskalí a těžkosti spojené s jeho předchozím životem nebo je aspoň zmírnit, ať již byl jeho život jakýkoliv. Měli bychom na umírajícího působit myšlenkou i živým slovem. Budeme to také sami jednou potřebovat. Samozřejmě osobou nejpovolanější by měl být kněz.

Nikdo z nás neví dne ani hodiny, kdy si zubatá, jak se obrazně říká, pro nás přijde. Kafka si zejména na základě úzkostných stavů svých subjektů, které prožívali při sledování období umírání po klinické smrti, začal uvědomovat, že bychom neměli nechávat nic náhodě, ani svůj okamžik poslední. A proto bychom denně měli prosit za odpuštění toho, co jsme nedobrého vykonali, a prosit o vzbuzení opravdové lítosti, až to pro nás bude nejvíce třeba. To vše si máme ukládat do našeho informačního pole – protonace, abychom se měli o co opřít, protože v našich hodinách posledních nebude třeba nikdo nablízku, aby nás pomohl převést z jednoho břehu na druhý.

Pro úplnost je třeba se zmínit o koncepci, která se nám jeví jako mylná, avšak pro značné množství lidí, zejména v Latinské Americe, je neoddiskutovatelnou skutečností. A sice jak se k procesu umírání staví stoupenci spiritismu. I tak vyspělý badatel v oblasti psychotroniky, Ch. Richet, nositel Nobelovy ceny, spiritistickou koncepci považoval občas za možnou. Stoupenci spiritismu byli také dva velcí angličtí fyzici, W. Crookes a O. Lodge.

Spiritisté se domnívají, že smrt je vlastně přechodem z jednoho života do druhého. V tomto směru budeme s nimi zřejmě zajedno. Mnohá náboženství rovněž předpokládají jistou formu existence po tom, čemu říkáme klinická smrt, avšak u spiritistů, jak vyplývá z různých jejich výkladů, se toho příliš smrtí nemění. V pozemském životě se třeba vesele pokračuje dál. A navíc máme možnost se zemřelými komunikovat.

Když se O. Lodge „spojil“ se svým zemřelým synem padlým za první světové války prostřednictvím spiritistického média, dozvěděl se, že tam na „druhé straně“ mají stejné domy jako tady, že se na denním pořádku pro něho nic nezměnilo, snad si ráno více pospí, pak si jde na anglickou snídani, dobrý oběd, čtou si a podle nálady, jak to koho baví, později odpoledne si jdou zatančit. Protože médium přesně popsalo celou řadu detailů ze života Lodgeova syna, které vůbec nemohlo znát a které znal pouze sám otec, O. Lodge nepochyboval o tom, že médiem předložené informace se zakládají na pravdě a byl spokojen.

My však předpokládáme, že médium využilo svých schopností odečítat informace z informačního pole, případně je odečítalo i z rozrušeného otce. Rozlišujeme tedy mezi možností existence duše po smrti a mezi možnosti s touto duší kdykoliv a v kterékoliv době rozmlouvat z naší vlastní vůle, jen na základě našich přání nebo zvědavosti. To považujeme za nereálné. Ani to, že ve výpovědi média se objevuje mnoho konkrétních faktů týkajících se zemřelého, není toho důkazem, je to pouze důkazem jasnovidných a telepatických schopností média. Vše ostatní je odvislé od uvěření, že je možné se zemřelým rozmlouvat.

Většinou tomu věří všichni přítomní na seanci a vůbec již o tom nepochybuje samotné médium. Kde se mu nedostává faktů, pomůže si fantazií, která zejména při využívání takřka neohraničených možností podvědomí je nezměrná.

Snad bychom se ještě v závěru měli zmínit o tom, zda čerstvé hroby září. O tomto jevu se píše mnohokrát v různých literárních pramenech, a to nezávisle na sobě. Mnozí se domnívají, že je to důkazem toho, že ještě duše přetrvává v těle i mnoho měsíců po pohřbení zemřelého.

Kafkovi subjekti mnohokrát v hypnotickém stavu určovali na hřbitově čerstvé hroby, které podle nich intenzivně vyzařovaly. Vysvětlovali to tím, že z jader buněk se ještě po několik měsíců, až jednoho roku, uvolňuje jistá energie. Intenzita záření je odvislá od rychlosti rozpadu těla zemřelého a od charakteru půdy, v které se nachází.

Po našem obecnějším úvodu o umírání můžeme konstatovat, že pan páter má s námi shodný názor. Byl přesvědčen, že jedna z největších záhad je vztah mezi hmotou a duší, a říkával:

„To je asi jako vztah mezi asymptotou a hyperbolou, kdesi se to stýká a snad to poznám, až budu umírat a pak snad také budu vědět, kde je společná hranice mezi duší a hmotou. Že je mezi nimi spolupráce, o tom nepochybuji, ale popsat tu techniku spolupráce, to je snad nemožné. Škoda, že stále tak málo známe o umírání.“

Pan páter uváděl příklad, jak jednou v poledne, bylo to v neděli, měl si za ním přijít jeden pacient pro diagnózu. Řekl si tedy, že ji připraví předem. Ale stále mu to nešlo, jako by se mezi pacienta, na kterého se snažil soustředit, stále pletlo něco jiného. A teď najednou ví, že je to jeho známý advokát z Klatov, s kterým byli dobří přátelé, a ten v pátek večer zemřel. Vždy, když se chtěl pan páter přiblížit k umírajícímu, tzn. i k tomu, u kterého byla již konstatována klinická smrt, přibližoval se mu otázkou, co si přeje a čím by mu mohl pomoci.

V případě úmrti advokáta dostal od něho odpověď, aby poděkoval ženě a synovi, že se o něho dobře do poslední chvíle starali a že má velkou radost, že byl zaopatřen. Ptal se jej znovu, zda ještě něco nepotřebuje a on poprosil, aby za něj byly ještě slouženy mše. Zvykem bývalo sloužit třicet mší. Pan páter mu tedy navrhl, že se postará o odsloužení třiceti mší a on mu na to jakoby řekl: ne, devětadvacet. Páter měl pocit, že ho již více ten člověk nepotřebuje, tak se stáhl zpět do sebe a najednou bez problémů se mu rozeběhla diagnóza, která mu stále nešla. Kontak se zemřelým učinil devětatřicet hodin po jeho smrti.

Pan páter ze zkušeností při snahách spojit se s umírajícími dospěl k závěru, že kontakt může navázat v průměru do 45 hodin po konstatování klinické smrti. Pan páter stále přemýšlel, proč advokát chtěl jenom 29 mší a ne 30, jak bylo zvykem. Záhada se mu rozluštila o pohřbu, když o tom vyprávěl klatovskému knězi. Ten mu řekl:

„To je přece jasné, já jsem hned, jak jsem se dozvěděl, že zemřel, už jednu mši odsloužil.“

Když pan páter pracoval v pivovaře, tak v laboratoři byla zaměstnána jedna mladá paní, která byla rozvedená a měla holčičku. Rozvod si zavinila sama a příliš dobře nežila. Jednoho dne mu bývalí spoluzaměstnanci zavolali, že minulého dne zemřela. Protože p, páter věděl, jak žila lehkovážně, považoval za svoji povinnost se s ní ihned spojit. Našel její duši ve strašném neklidu, jako by pobíhala zcela bez cíle a nevěděla, kam jde. Položil jí otázku:

„Víš, kde jsi?“

Odpověděla mu:

„Ležím v márnici.“

Rychle pan páter přemýšlel, jak jí pomoci, aby se uklidnila. Dal jí příkaz, aby si představila Pana Ježíše. Chvilku to trvalo a najednou měl pocit postupného zklidňování a jakéhosi záblesku naděje. Začal se na ni o to více soustřeďovat, aby u ní pomohl vzbudit skutečnou lítost a pak neklid zcela zmizel. V duchu si říkal:

„Abych ji z toho skutečně ze všeho dostal, tak to bude ‚stát‘ odsloužení aspoň padesáti mší svatých. A také jsem je za ni odsloužil.“

Pan páter rovněž rozlišoval dvojí smrt, klinickou, jak jsme si řekli a pak skutečnou, kdy docházelo k odloučení duše od těla. Při této druhé formě smrti, tedy již definitivní, se mu začalo najednou ozývat etické hledisko. Jevilo se mu, že je velký rozdíl mezi člověkem spravedlivým a nespravedlivým. Nespravedlivý vlastně není vůbec hoden být člověkem. U spravedlivého člověka se mu zdálo, že si jakoby jednou provždy zachoval možnost být ve spojení s hmotou, protože ji nezneužíval, takže s ní duše může komunikovat.

Jsou mnohé případy, které se nám jeví, jako by mrtvý zase přišel a třeba nás varoval. (Můžeme však také uvažovat i o jiném vysvětlení, a sice, že naše podvědomí nám samo vyhodnotilo nebezpečí, kterému jsme vystaveni a jako by se „transformovalo“ do nějakého našeho blízkého zemřelého, a touto formou nás varovalo). Nelze zcela vyloučit, že zřejmě podle nějakých přísných zákonů má mrtvý možnost, aby se projevil prostřednictvím hmoty, ale jenom zase jen k vykonání dobra, jak byl zvyklý po celý život. Zatímco nespravedlivý člověk, který vlastně hmoty zneužíval, tuto schopnost ztratil jednou pro vždy.

„Černou magií,“ říkal pan páter, „nám může nekalý mág, jestliže nežijeme právě spravedlivě a jsme bez víry, škodit, ale to jen za svého života. Po smrti však už nikdy, protože ztratil již právo jakékoliv komunikace s naším současným světem.“

Samozřejmě, že věčný archiv, kde je všechno uchováno, nepodléhá času ani zkáze. V něm se neztratí ani slůvko, ani naše vášně, ani nezkrocené výboje volní. Teprve teologie mu dává smysl a vysvětlení, protože je zachován pro poslední soud. To bylo kredem pana pátera.

Věčný koloběh

Když se p, páter zamýšlel nad věčným koloběhem v přírodě, jeho uvažování probíhalo přibližně následujícím způsobem. Odumřelé tělo, vlastně mrtvá hmota, má ve světě jakoby pokračování v pevném řádu. Jako by toužila zase se existenčně zdokonalit a znovu povýšit. Přebere si ji a využije z ní co potřebuje třeba rostlina, a tak se mrtvá hmota spojí s principem vegetativním, který z ní udělá zase živou hmotu, roste a kvete. Teď z ní může mít užitek člověk jako z byliny nebo jako zvířata z potravy a princip vegetativní je povýšen na princip živočišný. Nejvyššího povýšení se dostává mrtvé hmotě v živém těle člověka, protože zde je již živá hmota připravena na nejvyšší povýšení, na spojení s nesmrtelnou duší.

Při procesu umírání jakoby ještě nedávno živá hmota byla vržena do průběhu mechanických a fyzikálně-chemických procesů. Jakoby ten princip, který ji zvedl na stupeň nejvyšší, jí najednou řekl: jdi pryč, já už tě nepotřebuji.

A teď zde vyvstává otázka, co se děje s duší. Materialismus se tímto problémem vůbec nezabývá, protože hmota je cílem sama o sobě, cílem posledním, proto se také o smrti nechtělo hovořit, jako by neexistovala, přitom právě materialisté z ní měli ten největší strach a zuby nehty lpěli na životě nebo problémy života řešili zbabělou sebevraždou. To byl také jeden z důvodů, proč jasnovidnost nesměla existovat, protože se začala dívat jaksi až za hrob.