PLÍSNĚ

Páter Ferda věnoval velkou pozornost plísním. Jeho nejopakovanější větou bylo:

„Plíseň je hrobař života a nepatří do organismu.“

Plísně brání přirozenému procesu zpracování bílkovin v našem organismu. Ať jsou v jakékoliv formě. Zbavit se plísní, kterých je v našem okolí mnoho, není snadné. Jsou v potravě, jsou ve vodě, jsou v našem okolním prostředí, v bytě, v přírodě. Nezničí je ani chlor, ani mráz, ani vaření. Jakmile přijdou plísně do vlhka, začnou žít. Každá plíseň má svoji teplotu, při které se jí nejlépe daří. Proto jakmile např. člověk prochladne, v těle nastanou optimální podmínky proto, aby některá z plísní, která zatím byla v útlumu, se mohla projevit se svými negativními účinky a postihnout tak organismus jako celek nebo některý z jeho orgánů.

Plísně jsou neobyčejně odolné a nelze je vždy snadno v potravě zlikvidovat. Často nestačí ani teplota 100 stupňů C, zejména u masa. Lze je zničit teprve pečením. Ne náhodou se tedy maso peče.

Pan páter byl nemilosrdný k jakýmkoliv formám plísní, i k těm, co nám jsou podávány ve formě antibiotik. Domníváme se, že jeho úvaha o penicilinu byla asi velice moudrá. Když přemýšlel nahlas, tak říkal:

„Penicilin byl vyvinut pro určitou specifickou situaci, a počítalo se s jeho aplikací především pro vojáky za druhé světové války, aby nedošlo k okamžité otravě, nebo aby mohly být zmírněny vysoké teploty. Potud byl penicilin na místě. Předpokládalo se však, že bude používán jen po omezenou dobu a potom, že nastane normální terapie, která do té doby byla osvědčená a běžná. Bohužel z antibiotik se stal všelék a doplácíme na to nyní všichni od kolébky až do hrobu.“

Asi měl pravdu. A pan Fleming, kdyby žil, byl by s panem páterem zřejmě zajedno. Všichni známe ze svého okolí děti s tetracyklinovými zoubky. Není na ně radostný pohled a zřejmě v mnoha případech bychom se asi mohli bez antibiotik obejít a nahradit je jinou terapií.

Při této příležitosti bychom rádi konstatovali, že za předchůdce antibiotik bychom mohli zřejmě považovat středověkého lékaře, T. B. Paracelsa, který v některých případech dosahoval úspěchu s plísněmi, které chodil seškrabovat na popraviště z kostí oběšenců.

Pana pátera především zajímalo, jak nás ohrožují plísně obsažené v potravě a v našich pamlscích. Speciálně byl zaměřen na čokoládovou plíseň. Tou nejčastěji trpí děti, kteří hodně mlsají čokoládové bonbony nebo čokoládu. Jsou-li čokoládové bonbony nebo čokoláda nedobře uskladněny nebo dlouho za výlohou, může v nich vzniknout čokoládová plíseň. Obdobný druh plísně může vzniknout rovněž v kakau. Tyto plísně mají pak za následek vyvolání specifického druhu rýmy nebo i jiných projevů, které se mohou po požití čokolády nebo bonbonů objevit do několika hodin. Jestliže se tato plíseň usadí v trávicím traktu, vyvolává u dětí nadměrnou žízeň, takže takřka bez přestání pijí.

Dobrým hlídačem plísní, podle p, pátera, je červené barvivo. Proto červené víno užívané s mírou, je docela prospěšné. Často se říká, že je prospěšné pro tvorbu červených krvinek, a ještě známe také průpovídku: „Červené víno je mléko starců“. Samozřejmě přemíra užívání červeného vína může rovněž vyvolat v organismu alergii na červené víno, a tím pak pravý opak, úbytek červeného barviva v krvi.

Pan páter byl vyznavačem všeho, co bylo přírodní, a raději viděl, když se pacientům předepisovaly léky vyráběné z přírodních materiálů. Ale i zde nabádal k opatrnosti. Mnohé přírodní materiály, z kterých byly léky vyráběny, nemusely pocházet z ekologicky vhodného prostředí nebo s těmito materiály bylo nedobře zacházeno během technologického postupu – nevhodné skladování, nedostatečná sterilizace prostředí. Ty pak mohly rovněž obsahovat plísně. V léku tyto plísně třeba zůstávaly v latentním stavu, ale po jeho použití se mohly v organismu aktivovat. Nejvíce nedůvěřoval rybám, které podle něho obsahovaly ze znečištěných toků a moří mnoho plísní. Některé léky, které se např. vyráběly z vnitřností ryb, mohly být těmito plísněmi zasaženy.

Po Vánocích vždy zaznamenával zvýšený výskyt specifického zápalu plic, který p, páter přičítal plísním z kaprů. Na námitku, proč onemocněl jenom jeden člen z rodiny, a ne všichni, kteří se dělili o tříkilového kapříka, odpověděl zcela logicky:

„Kdyby si koupili dva kilové kapry, tak by na tom byli lépe. Čím těžší, tím déle je ve vodě, a tím větší je šance na kumulování plísní v jejich těle.“

A proč onemocněl jen jeden z členů rodiny? Protože u něho k tomu byly vhodné podmínky. A jednou z podmínek je, že negativní vliv plísní se začne projevovat při určité teplotě, např. při prochlazení, a to právě nastalo jen u jednoho příslušníka rodiny, případně mohl mít více oslabený imunitní systém oproti ostatním.

Jiný druh plísně se mohl objevovat v mléce, protože krávy pily vodu, která už plísně obsahovala, a často to byl takový druh plísně, který vyvolával cosi, co by bylo možno nazvat chřipkovým jevem. Tato plíseň, respektive její toxiny, mohly zasáhnout nosohltan a dokonce mohly napadnout i mozkové blány, což mohlo být doprovázeno vysokými horečkami.

Na naši otázku, proč nemá rád antibiotika, pan páter kromě toho, co jsme již výše uvedli, odpovídal:

„Když je např. dobytek léčen antibiotiky, pak se antibiotika v mléce u dobytka usadí na kaseinu a takový kasein pro organismus nemá již žádný význam. Totéž mohou vyvolat i plísně v krmivu, které mohly vzniknout při nesprávném sušení nebo skladování, nebo při nedbalém skladování krmných směsí. Plísně obecně zabraňují okysličovacímu procesu, a to rovněž neprospívá organismu. Zejména dětskému, který by měl dostávat co nejhodnotnější stravu. Dostanou-li „antibiotické mléko“, může dojít ke zhoršení metabolických procesů a ke zhoršení růstu u dětí. Spánek takovýchto dětí je neklidný a není posilou pro organismus, navíc během spánku nedojde ke správnému zpracování bílkovin.“

Pan páter asi nadužíval slova plíseň i tam, kde se mohlo jednat o virová nebo bakteriální onemocnění. Pro nás je však podstatné si spíše uvědomit, abychom byli svědomití při přípravě potravy nejen pro sebe, ale i pro domácí zvířectvo, jehož produkty pak konzumujeme. Také záleží na nás, abychom se starali o čistotu našich vodních toků a rybníků.

Plísní nejsou ušetřeny ani stromy, zejména staré. Podle pana pátera švestky, peckoviny vůbec, se mají vykácet po 15 letech, hrušky a jablka po 20 letech. Stromy jsou postupně oslabovány a jsou také stále více napadány různými parazity a plísněmi. A teď se zamysleme nad stářím stromů v naších sadech a zahradách. Staré jsme je již koupili a říkáme si, je škoda je pokácet, vždyť ještě rodí.

Podle pana pátera je třeba rozlišovat orgány, ve kterých se plísně nacházejí, a pak proti ním použít příslušná přírodní barviva. Tak např. některé plísně v plících a jejich toxiny lze zčásti paralyzovat, jestliže použijeme žlutých barviv, tzn. připravíme si čaje z květů, které je obsahují jako pampeliška, podběl, nebo divizna. Doporučoval v této souvislosti připravit si sirup z pampeliškových květů, a to tak, že do sklenice napěchujeme pampeliškové květy a prokládáme je dostatečným množstvím cukrů, což činíme rovněž také z důvodů konzervačních. Když nám vznikne postupným rozpouštěním cukru sirup, pak jej přepasírujeme a můžeme používat do čaje nebo jako samostatnou pampeliškovou šťávu, případně si můžeme vylepšit grog.

Někdy vzniká nebezpečí, že déšť smývá ze stromů nebo i z jiných rostlin plísně do země. Příroda však i na to pamatuje a v takovém případě se najednou rozmnoží pampelišky, a ty pak příslušnou plíseň paralyzují. Snad je tomu skutečně tak, rádi bychom tomu uvěřili.

Plesnivé obilí pan páter považoval za velice nebezpečné krmivo pro dobytek. Často bývá hlavní příčinou herpesu u dobytka. Když se tato plíseň v těle krávy rozmnoží, přes maso projde až do kůže. Tento příklad nás upozorňuje na jednu z nebezpečných vlastností plísní, na jejich prorůstání. Nestačí plíseň jen seškrabat. Když na jaře rozloupneme jablka, která jsou špatně uskladněna, cítíme plíseň v celém obsahu jablka.

Rovněž myxomatosu považoval pan páter za plíseň, jedná se o chorobu mikrobiálního charakteru. Jako účinný prostředek proti ní doporučoval natrhat pro králíky janovec.

Plísně se mohou dostat do země v době postřiků rostlin, a není vždy tak jednoduché se jich zbavit. Některou lze paralyzovat zaléváním vodou, do které přidáme ocet. Na jinou stačí lžíce soli do konve, a sice na plíseň vodomilnou, kterou poznáme podle toho, že mrkev praská. Stačí třikrát záhon pokropit a můžeme tuto plíseň zlikvidovat.

A tak si jen na konec této kapitoly zopakujeme to, co jsme si řekli na jejím začátku: Plíseň je hrobař života. Varujme se před ní!