DĚDIČNOST

Pan páter si musel, ať chtěl nebo nechtěl, aby vůbec pacientovi mohl pomoci, zalistovat ve věčném archivu – v informačním poli, ve kterém jsou také archivy jednotlivých rodů. Často říkal:

„Za hříchy na duši trpíme až po sedm pokolení, za hříchy na těle většinou po čtyři pokolení.“

Známý pražský, dnes už stařičký lékař, MUDr. J. Tollinger je mnohem přísnější, je přesvědčen, že ještě můžeme pykat za některé tělesné neduhy dokonce i v třinácté generaci. Ať již jsou to čtyři nebo třináct generací, mělo by nás to vést k jednomu neúprosnému zákonu: dokud jsme se nezhostili definitivně své rodičovské role, měli bychom se řádně starat jak o svou duši, tak o své tělo. Co si v mládí nezodpovědností posbíráme, mohou naši potomci – vnuci, pravnuci, prapravnuci a další již od dětství neblaze pociťovat. A tak v rodině se nám může objevit prapraděd v roztomilém mrněti se všemi jeho chorobami, ctnostmi i nectnostmi.

Dnes už víme, že nejsou jen klasické dědičné choroby jako hemofilie nebo polycystóza ledvin, ale můžeme dědit takřka všechno. Naštěstí snad pro nás, aspoň podle pana pátera, si s mnohými dědičnými potížemi můžeme poradit. My však dodáváme, že bez pana pátera asi těžko. Protože ten klíč, který on měl v ruce, my nemáme. Takže sice nepochybujeme o jeho argumentaci, že je to jednoduché, že musíme nalézt ve věčném archivu příslušného praděda a zjistit, z čeho si neduh přivodil, a právě tak pak se musí léčit zděděný neduh u pravnuka.

Když pan páter listoval v archivu neduhů předků, tak se již nestaral, zda ten jeho neduh byl důsledkem hříchu na těle nebo na duši toho jistého prapraděda, ale staral se, aby na základě četby ve věčném archivu mohl co nejlépe pacientovi, který před ním seděl, pomoci. Vyznavači karmy by ho asi obviňovali z nerespektování karmy nebo při dobré vůli by předpokládali, že pacientovu zděděnou karmu přebírá na sebe. A ti nejtolerantnější by připustili, že některé složité a pracné procedury, které pan páter předepisoval, jsou vlastně jakýmsi odčiněním karmy. Většina z nás ve věčném archivu asi hledat tak jednoduše umět nebude.

Mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti roky se podle pana pátera začínají výrazněji projevovat dědičné choroby. Najednou si říkáme, vždyť jsme takové potíže přece nikdy neměli, jak jsme k ním nyní přišli. A pak se v rodině třeba začneme i rozpomínat, na co trpěl náš dědeček nebo babička z otcovy nebo matčiny strany.

Čtyřicítku pan páter spojoval ještě s jedním význačným procesem. Náš organismus v různém věku jakoby různě vyzařoval. Nejzářivější jsou vlastně zdravé dětí a my dokonce o nich říkáme, ony září, ony kypí zdravím. Na stupni této zářivosti je závislá schopnost přijímat a nabírat energii. Snížená „zářivost“ našeho organismu po čtyřicítce způsobuje snížení schopnosti nabírání energie, a tím uspišování procesu stárnutí. Ta obrazná čtyřicítka u někoho z nás může přijít dříve nebo i později, každý máme své individuální biologické hodiny. Ty jednak dědíme, ale také sami si můžeme jejich chod zpomalovat nebo zrychlovat a postrkovat se úspěšně ke stáří. Mnoho je v našich rukách, záleží na nás, jaký styl života si zvolíme.

Některé otravy z bylin, např. z rulíku nebo vraního oka dědičně zanechávají následky v bílé mozkové hmotě, právě tak i přemíra konzumace D-vitaminu nebo potravy bohaté na jód. Což se může neblaze projevit i na naší motoričnosti. Pan páter uváděl příklad jedné dívky, jejíž matka byla Řekyně. V rodě se hodně jedl kaviár, tedy strava bohatá na vitamin D a dítě pak nezvládalo chůzi, mohlo chodit jenom okolo stolu, pokud se mohlo přidržovat.

Nebo svého času bylo módou dávat dětem rybí tuk. Jestliže došlo k předávkování, pak se opět negativní vliv mohl projevit na bílé hmotě mozkové a na její nedostatečné funkci. Důsledek byl jiný než v předchozím případě a opět mohl souviset s motoričnosti. Chlapec, který dostával přemíru rybího tuku, tedy byl vlastně předávkován D-vitaminem, nebyl schopen dát dohromady dvě nebo tři slabiky. V tomto případě byla zasažena motorika svalů ovládajících řeč.

Petrolej se často používal k mazání bolestivých míst nebo „ztuhlých“ části našeho těla. Dříve býval vždy po ruce. Naštěstí podle pana pátera tento druh mazání není již tak mnoho v módě. Avšak dnes se čas od času doporučuje ne k vnějšímu mazání, ale přímo k „vnitřnímu“, jako vhodný prostředek proti rakovině! Mazání zad petrolejem mohlo vést k vysýchání míchy. Tento nedostatek se mohl i dědit. Pan páter uváděl případ chlapce, u kterého již ve dvou letech zjistil vysýchání míchy jako důsledek mazaní petrolejem u prarodičů. Dítě přestalo chodit. Tento dědičný prohřešek, jestliže se na něj zavčas přišlo, bylo možno napravit. Kdyby se zjistil v pozdějším věku a navíc se neznala příčina, těžko by se dítěti pomohlo. Mnohem tragičtější jsou případy, kdy se používalo petroleje jako kloktadla, což mohlo zapříčinit nedorostlé patro u některého z potomků v příští generaci. Tam již bylo těžko cokoliv napravovat, a pan páter nikdy nikomu zázraky nesliboval.

Škoda, že se již nepíší rodinné kroniky, věděli bychom, na co kdo z našich předků onemocněl a možná, že bychom potom jinak i uvažovali o některých našich potížích. V dnešní éře počítačů bychom měli miminku předávat nejen spořitelní knížku, ale třeba i disketu, která by obsahovala údaje o tom, na co kdo z rodu trpěl, pokud jsme si to v paměti uchovali a měli možnost se u prarodičů pozeptat. Mnozí z nás víme, že v diabetické a onkologické poradně se nás vyptávají zda někdo z rodičů netrpěl obezitou, cukrovkou nebo neonemocněl rakovinou. Nebude asi pro nás na škodu, když o potížích našich rodičům a prarodičů budeme znát co nejvíce. Proto se ne náhodou vždy kněz a pak i oddávající na obecním úřadě ptají, zda si snoubenci nic nezamlčeli o svém zdravotním stavu. Měli by se také před svatbou novomanželů sejít obojí rodiče a bez předsudků o svém zdravotním stavu prozradit na sebe co nejvíce.