DUŠE

Pochopit schopnosti a dary, které pan páter vlastnil, nemůžeme, dokud se nevyrovnáme s pojmem duše. Duše přesahuje jak náš pojem rozumu, tak náš pojem vědomí. Dříve než se dobereme k její definici, zamysleme se tak trochu nad tím, proč pro mnohé se duše kamsi najednou vytratila. To nám snad pomůže si ji zase plně uvědomit a pochopit, že se přece jen bez ní neobejdeme.

Doba po francouzské revoluci z roku 1789 se v Evropě začala nazývat dobou osvícenskou. Protože byla signálem boje proti monarchistickým režimům, které jako celek byly považovány za zkostnatělé. Jako jedna z opor této zkostnatělosti byly označovány církve, ať už protestantské nebo katolická. Monarchie se s nimi podílela na vládě. Církve měly v rukou vládu duchovní, chceme-li použít moderního jazyka, vládu ideologickou. Obě, monarchie a církve, si osobovaly právo určovat co je a není možné v oblasti duchovní, kulturní, vědecké a hospodářské.

Racionalismus nastupující stále výrazněji od renesance si v této době stále více upevňoval svoje pozice. Všude se hlásala vláda rozumu a svoboda, právo na vlastní uvažování. Nastupující věda nechtěla být sešněrována církevními předpisy a dogmaty, a pod tímto tlakem se jejich pouta uvolňovala. Ale málokdo si uvědomoval, že se pomalu kují nová pouta, zato však systematicky a neméně pevně svazující a vedoucí člověka v poutech až ke zkáze dnešních dnů.

Pouta tohoto nového dogmatismu měla svoje zárodky v jednostranně chápaném racionalismu a pozitivismu. Dogma o Bohu, že je středem vesmíru začalo vytlačovat dogma hlásající, že je to naopak člověk. Dogma pokory vůči Bohu bylo nahrazeno dogmatem bezmezné svobody patřící člověku, pánu všeho tvorstva a přírody. Lidská pýcha zaštiťující se vědou již od poloviny 19. století začala stále častěji diktovat: toto je možné, toto není možné!

Co nezměříme, nespočítáme, nezvážíme, nezaregistrujeme, neuvidíme – neexistuje! Viděl někdo duši? Proč by tedy vlastně měla existovat? Přesto duše na začátku našeho století nedala některým vědcům spát. Co kdyby existovala? Dokonce byly snahy objektivně ji prokázat.

Lůžko s umírajícím se kladlo na tehdejší dobu na velmi citlivé váhy, a čekalo se na okamžik, kdy přestanou probíhat základní fyziologické procesy, a kdy zkušený lékař konstatuje smrt. Jakýsi váhový rozdíl se zjistil. Avšak ti, co měli znalosti o tom, co probíhajících pochodů se v organismu najednou zastavilo, dospěli k závěru, že lze předpokládat, že v okamžiku smrti nastal jistý energetický únik vázaný na dřívější pochody v organismu. A naměřený váhový rozdíl přiřkli ne váze duše, ale ukončení všech energetických procesů v organismu a byli jistě pravdě blíže. Jiní, kteří duši chápali především z hlediska filozofického, tyto pokusy o „vážení duše“ považovali spíše za žertovné počínání. Domnívali se, že všechno nelze vyjádřit jen nějakými měřitelnými kvanty.

Už tehdy došlo vlastně ke střetu dvou vědeckých přístupů: přírodovědecky-technického a psychologicko-filozofického. Jenže ten druhý přístup začal být považován za neexaktní a filozofie, dosud matka věd, začala vyklizovat své pozice a navíc se nechala stále více nahlodávat omezenými přírodovědeckými postupy při poznávání našeho světa. Pomoci jenom nich duši stěží dokážeme. Místo co by šlo nadále ruku v ruce filozoficko-přírodovědecké poznávání tak, jak tomu bylo u předchozích generací.

Celý problém kolem existence duše byl však ještě mnohem složitější. Mnoho vědců věřilo, že má duši, ale přestali s ní počítat při svých vědeckých postupech a metodách.

Vědci v současné době v mnoha zemích dali podnět ke vzniku křesťanských akademií. Řekli bychom sláva! Konečně se začnou dávat věci do pořádku. Když však mezi tyto vědce usednete, nejste si jisti, zda skutečně sedíte v křesťanské akademii. Jejich úvahy jsou v některých směrech stejné jako u nevěrců: s duší ve svých vědeckých postupech nepočítají. Jejich pojmový aparát je přece jen o něco pestřejší než u nevěřících. Občas zacitují, jak se na věci díval sv. Tomáš Akvinský. Ale jeho důslednost věřícího dialektika, nepochybujícího o existenci duše, jim chybí. Mají bohužel mnohem blíže k principům dialektického materialismu.

Snažme se vystopovat, kdy se nám duše začala vytrácet z našich úvah. Dělo se tomu tak především v zemích tradičně pokládaných za civilizované, tedy v zemích Evropy a severní Ameriky.

Už v polovině minulého století jeden z největších světových vědců, J. E. Purkyně, jehož větu: „Omnia vivo ex ovo“, zná celý vzdělaný svět, má najednou pocit, že je třeba se zamýšlet nad podílem duše v rámci vědeckých úvah a metod. Bylo v tom cosi varujícího, protože mnoho vědců jeho doby již příliš s duší nepočítalo.

Purkyně předpokládal, že náš přístup ke skutečnosti musí být přísně dualistický: byla tu především duše a její mohutnosti, počítaje v to mohutnost poznávací a rozumovou, a ty byly neodmyslitelným předpokladem pro správné poznávání skutečnosti vnějšího prostředí. Pak zde byl předmět konkrétního bádání, třeba lidské tělo, které pitval, a to mu přinášelo radost z dosud neodhaleného. Duše byla obohacena o nové poznání. A tak vzájemné střetávání jednoho s druhým vedlo k vytčenému cíli. Duše pro J. E. Purkyněho neodmyslitelně existovala jako nástroj poznání.

V pozdější filozofii a formující se psychologii bylo slovo duše stále více nahrazováno slovem psychika. Zřejmě v dobré víře. Psýché přece v řečtině bylo názvem pro duši. Brzy na to se však vymezuje pojem „psychické procesy“. A zanedlouho se klade otázka, co podmiňuje psychické procesy? Odpověď se hledá jen v synapsech nervových vláken, v biofyzikálních a chemických procesech centrální nervové soustavy.

A tak dříve neoddiskutovatelný primární, vše oživující element těla – duše, který především v oblasti poznávání a myšlení, byl zcela svébytným a samostatným, dostává najednou místo sekundární. Je odsunut na druhou kolej. Není již hybatelem a oživovatelem, ale hýbaným a oživovaným. A aniž jsme se nadáli, objevila se hrubá materialistická koncepce. Duše nám lehce vymizela. Později začalo mnohým vadit i slovo psychika, a to už byl jen krůček k tomu, abychom na základě chování krys uvažovali o chování člověka.

Nastoupilo pozitivisticko-vulgárně materialistické myšlení, které jako kategorický imperativ postavilo hráz mezi náboženství a vědu. Náboženství byla založena na učení o existenci duše a dovolávala se těch filozofií, co o ní nepochybovaly. A to ještě navíc se jednalo vždy o existenci duše nesmrtelné. Tuto nově vzniklou hráz museli respektovat všichni, kdo se chtěli nazývat „mužové vědy“. Tak tomu bylo nejenom ve státech s komunistickou ideologií, ale i ve všech zemích označovaných za nejpokročilejší hospodářsky a vědecky.

Přesto však v jedné zemi, která se naštěstí stala vědecky a hospodářsky nejpokročilejší až v poslední době, začali vědci hledat most mezi náboženstvím a vědou. Touto zemí je Japonsko. To nebylo zasaženo omezeným pozitivisticko-vulgárně materialistickým přístupem díky své poloze a způsobu myšlení lidí z Dálného východu. Tamější vědci se nechtějí smířit se zcela běžným a uznávaným tvrzením věří cích vědců na západě: „Já jsem sice věřící, ale svoji víru nemohu spojovat s exaktním vědeckým poznáním, to jsou dva na sobě nezávislé postoje.“

Naši mnozí věřící vědci se smířili s touto tichou schizofrenií, která přinesla zoufalé ovoce. Zvykli si na ni, jsou spokojeni a vždy také připraveni se svými nevěřícími kolegy nemilosrdně zaútočit všude tam, kde by skutečnost měla být bohatší a překračovat, jak oni říkají, konvenční, tradiční, oficiální vědu. Pak začínají být zlí.

Oficiální, konvenční, ani tradiční věda neexistuje. Věda musí být otevřený systém. Musí být připravena do sebe vstřebat i pro ni nepříjemné poznatky z hlediska stávajících zvyklostí. To všichni sice proklamují, ale ihned zase vědí, co je a není možné.

Nastal posun v charakteristice člověka – vědce. Vědci z konce minulého století, a ještě na začátku tohoto století, byli přece jen filozofy, třebaže byli velkými fyziky, biology, lékaři apod. O velikánech z předminulých století to platilo tím spíše. Zakládali si na tom, že mohli v pokoře poznávat harmonickou a bohatou přírodu, včetně přírody člověka, a učit se od ní. Věděli, že dokud budou naslouchat jejímu rytmu a respektovat ho, že neublíží ani přírodě, ani sobě. Důsledkem tohoto nerespektování je současná ekologická krize. Nebyli fyziky pro fyziku, nebyli biology pro biologii, nebyli lékaři pro medicínu, ale usilovali o to, aby jako fyzici, biologové a lékaři prospěli lidem a obohatili naše poznání světa. Nic ze svého bádání nevyřazovali, neutajovali. A jestliže tak někdy učinili, potom jenom proto, aby si neznalí lidé neublížili. Protože byli vzdělanými a odpovědnými lidmi v pravém slova smyslu.

Konečná tragédie v charakteru člověka – vědce začala v posledních čtyřiceti letech, kdy dochází k masové produkci sice vynikajících specialistů, ale přitom bez historického a filozofického zázemí. A tak se z vědy vytrácí odpovědnost. „Učené kolečko“ v mašinerii vědecké exploze chce být jen „učeným kolečkem“, více se po něm nesmí žádat a cítí se dotčeno, jestliže se po něm chce, aby uvažovalo i v jiné rovině než v rovině vlastní úzké specializace, třeba etické. Vždyť by to nestihlo, a život je přece krátký. A tak ti, co by měli mít nejvíce odpovědnosti, před ní utíkají. Věda se někam překotně řítí, jako by jí snad ani nezáleželo na osudu lidstva.

Mnohé dřívější ustálené hodnoty, nechci ani připomínat absolutní hodnoty, se zrelativizovaly. Vše lze vysvětlit, protože se to právě hodí, demagogie je na denním pořádku, a pokud si ji občas uvědomíme, pak suše konstatujeme: „Taková je doba.“

Dřívější generace, a především muži učení, pečlivě rozlišovali základní kategorie dobra a zla, krásy a paskvilu, harmonie a disharmonie. Nezaměňovali jedno za druhé, ani tyto kategorie nerelativizovali. Zlo bylo zlem, a nebylo relativním zlem.

Z vědy a techniky se stala modla. Stále slyšíme:

„Bez vědy by nebylo pokroku.“

Pravé hodnoty jsou ty, které pomáhají harmonizovat člověka a odkrývat především jeho vnitřní lidské hodnoty. V tomto směru má jedině smysl hovořit o pokroku. Co pro tento pokrok učinila současná věda? Spíše nic. Určitě přispěla pro pokrok technický, zčásti pro pokrok obecně civilizační, vymizelo mnoho zhoubných nemocí, ale neméně jsou zhoubné nemoci civilizační. A tak si položme otázku: je věda vědou v tom smyslu, jak ji chápali naši velcí předkové? Není! Protože neslouží v prvé řadě dobru a pokroku lidstva. Věda nemá být nic více a nic méně, než pokorná služebnice života. K této roli se musí vrátit. Je tedy načase ukázat na scestnou vědu a za nevědecké prohlásit vše, co jde proti lidstvu, byť by takový poznatek byl sebedokonaleji metodicky zvládnut. Je třeba se opřít o naši duši. Protože ta vnese do vědy to nejpotřebnější, etické hledisko a řád.

Vraťme duši do vědy. Pak nebude hrát věda roli klacku při poznávání bohatosti života, ale jen roli klacku proti svým vlastním prohřeškům na lidstvu, kterému dnes hrozí, že nemusí ve jménu vědy a prudkého technického rozvoje přežít!

Dvě stě let uplynulo od nástupu osvícenství. To asi nepředpokládalo konce, do kterých se dostaneme. Tyto konce jsou v samém rozporu se slovem osvícený. Osvícený je člověk, který je moudrý, neubližuje jiným, ani sobě, mnoho ví a vidí dopředu. Po dvěstě letech snad máme právo na revizi a vzpamatování se. Pro přechodnou dobu bude stačit, když si občas řekneme: máme přece duši! Avšak uvědomit si, že máme duši, nebude pro mnohé snadné.

Jakmile začneme počítat s tím, že má člověk duši a že tato jeho duše je mocná, pak se před námi otevírá zcela nový svět a zcela jiné jeho chápání.

Pro církve nebylo jednoduché odpoutat se od mnohých předsudků. Nakonec to za ně vyřešil moudrým výrokem Pius XII., když prohlásil: „Příroda je rozmanitá dílna Boží. Posláním vědců je, aby ji v pokoře zkoumali.“

Neříká už, my to všechno víme, ale je to posláním vědy. Zároveň z této věty vyplývá, že věda není svébytným systémem, že musí být korigována, a korigována bude tehdy, až sestoupí ze své výše a podá ruku církvím, chcete-li náboženství, a uzná jako primární vědeckou kategorii existenci duše. Toto uznání vůbec neznamená nastolení iracionálna ve vědě, ba naopak, zbaví nás iracionálního modloslužebnic-tví hmotě a vědě. Věda se tím nestane méně vědeckou, ale stane se více přirozenou a lidsky potřebnou.

Je potěšitelné, že nejpřednější myslitelé tohoto století a vědecké kapacity, o jejichž kvalitách nikdo nepochybuje, volají po duši.

Krátce před svou smrtí, 24. února 1952, řekl slavný anglický neurofyziolog, Ch. Sherrington, který se přes půl století zabýval zkoumáním činnosti lidského mozku, budoucímu nositeli Nobelovy ceny, J. C. Ecclesovi: „Jediná realita, která teď pro mne existuje, je lidská duše.“ Anglický psycholog J. Cohen konstatuje (1957), že: „…výzkumem vnějšího lidského chování získané poznání nemůže nikdy nahradit vědění získané z vnitřní zkušenosti…“ a cituje svého kolegu R. Braina, který prohlásil, že psychologové si vydělávají na živobytí tím, že prohlašují svého vlastního ducha za neexistujícího. J. Eccles: „Nemožnost vysvětlit fenomény volního pohybu, myšlení a další procesy jen neurofyziologickými mechanismy poukazuje na nutnost postulování duchovního činitele. Hlubokou tragikou našeho století je, že religiózní vize se stala nevýznamná, nebo byla odmítnuta…“

Kdyby byl člověk degradován na „chytré zvíře“, jak předvídal G. Orwell, pak, říká Eccles: „…zotročené lidstvo by ztratilo svou duši… v dlouhé temné noci kulturního a intelektuálního barbarství… Musíme ocenit velikost člověka, musíme znovu získat naši víru a naši naději v člověka a jeho osud – jinak je vše ztraceno… což vedlo k materialismu a k determinismu uzavřeným ve světě fyzických objektů a stavů. Politické systémy, pro něž je člověk jen bezduchým kolečkem v mašinérii státního byrokratismu, jsou tragédií.“ P. Wintrebreta: „Duch živé hmoty není evoluční vymožeností, ale prvotní podstatnou vlastností života. Jednou z nejdůležitějších a pro lidský život nejzávažnějších pravd je existence lidské duše jako nehmotné, svébytné a tedy nesmrtelné podstaty.“

Rozmanitost a neobvyklost psychotronických fenoménů, chceme-li je exaktně poznávat, nás nutí s duší počítat. A to především při poznávání jednoho z nejfantastičtějších fenoménů, jasnovidnosti, kterým byl p, páter Ferda nadán. Dříve však ještě než začneme hovořit o mohutnostech duše, které tento fenomén podmiňují, pokusíme se vyrovnat ještě s některými pojmy, jako jsou vědomí, rozum a pak se také pokusíme dát adekvátní význam slovu podvědomí.

Pro mnohé pojem vědomí bude možná zcela splývat s pojmem duše. Bez hmoty by se nemohlo projevit vědomí a bez vědomí bychom neměli pojmu o hmotě. Hmota s vědomím jsou spolu úzce spojeny, a přitom existují jako dvě na sobě nezávislé objektivní reality. Podle dialektického materialismu je vědomí jednotou všech psychických činností zprostředkující a ovlivňující základní vztahy člověka se světem. Vědomí je také uvědomění si, že svět, příroda a společnost objektivně existují a zároveň uvědomění si, že existuji také já sám. Je však považováno jako nejvyšší produkt vývoje hmoty. Tím je vlastně každé naše vědomí individuální, zatímco dřívější filozofové měli představu o nadindividuálním vědomí, božském, o vědomí vůbec, které se mohlo projevovat především díky tomu, že vlastníme duši.

Na tomto stanovisku stál Platon, Aristoteles, i sv. Tomáš Akvinský. Tím, že je vědomí podmíněno existencí duše, tělo pak slouží jako nezbytný nástroj, aby se vědomí mohlo projevit. Avšak funkce a nezbytnost vědomí se již může minimalizovat při projevování se duše. Vědomí z rozsahu schopností a mohutností duše může čerpat různou měrou. U lidí, kteří nás zarážejí svými neobyčejnými poznávacími schopnostmi, jako by se projevovalo cosi, co přesahuje možnosti běžně přiznávané vědomí, a zde bychom mohli použít termínu rozšířené vědomí. Vědomí i rozšířené vědomí pouze čerpají z plných mohutností a schopností duše, avšak se jen blíží tomu, co lze charakterizovat jako přímé nazírání duše, ale plně ji nedosahují.

Rozum, to je snad jedno z nejfrekventovanějších slov. Ty nemáš zdravý rozum, musíš vzít rozum do hrsti, jdi na to raději normálním selským rozumem, ty jsi rozumbrada. A snad nejzajímavější zapojení slova rozum ve velice neobvyklém kontextu použil známý anglický spisovatel K. Chesterton:

„Blázen není člověk, který ztratil rozum, ale který ztratil všechno kromě rozumu.“

Je to jeden z nejpravdivějších soudů.

Z předchozího výčtu různých charakteristik o rozumu vidíme, že rozum předpokládá využívání již něčeho, co má k dispozici, a rozumně jedná ten, kdo s tím něčím, správně nakládá.

Definicí rozumu najdeme mnoho, rozumných i nerozumných. Nejvíce se nám líbí ta, kterou uvádí Komenského slovník: „Rozum (intellectus), všeobecně schopnost rozuměti, tj. věcně, správně a přes ně pojímati dané příčiny, myšlenky a skutečnosti. Člověk je rozumný tehdy, když klidně zvažuje věci, aniž by se nechal vésti citem, přáním nebo nadějí.“

Ve filozofii kdysi existovala kategorie zdravého rozumu. Od okamžiku, kdy se filozofie zřekla role matky věd a v tichosti vyklidila tuto pozici, pak nás věda (někdy „věda“, ale za vědu neoddiskutovatelně považovanou) zmanipulovává občas do pozice, že o zdravý rozum začínáme přicházet. Dokud bude věda v souladu se zdravým rozumem, tj. klidně bude zvažovat věci bez emocí a přání, pak se nemůže postavit proti nám a je všechno v pořádku. Pokud však začneme mít pocit, že věda jedná v rozporu se zdravým rozumem, musíme se přiklonit na stranu zdravého rozumu a ne na stranu vědy.

Z hlediska pochopení fenoménu jasnovidnosti je pro nás snad nejdůležitější pojem podvědomí, s kterým se pokusíme vyrovnat. Dotkli jsme se již pojmu rozšířené vědomí, který mnozí psychologové začali používat jednak proto, že si nevěděli rady s podvědomím a také proto, že měli obavy, aby je někdo neobvinil, že koketují s duší. Z vlastní zkušenosti věděli, že existují jednotlivci, a to i mezi vědci, kteří svou činností a způsobem vnímání a poznávání skutečnosti se jaksi vymykají normálu, a přitom jejich soudy jsou dříve nebo později prokázány jako správné. Slušně se jim ve vědeckých ústavech říkalo, že mají rozvinuté iracionální myšlení a že zkrátka nepostupují tak, jak by bylo zdrávo z hlediska běžných vědeckých metod. Nechtějí experimentovat od rána do večera, rovnat kartičky, ale udělají dva tři experimenty, zasednou za stůl a píši závěry, a navíc ještě mají pravdu, i když je to nemilé. Max Flank vyslovil svoji konstantu v raném mládí a pochopil její význam až někdy po třicítce. Napadla ho. Bohužel, nedá se s tím nic dělat.

Často u pojmu podvědomí se používá přirovnání s ledovcem. Ten malý kousek vyčnívající nad hladinou, je naše vědomí, a ta obrovská neviditelná masa pod hladinou je naše podvědomí. Ledovec je pro všechny pouze jeden. Lišíme se však tím, jak velká část je vynořena nad hladinou, je-li dostatečně veliká, pak pracujeme s rozšířeným vědomím, je-li jen malinký kousíček, pak máme k dispozici omezené vědomí, (viz obrázek I.)

Jsou však jednotlivci, kteří stále hlouběji a hlouběji vnikají do svého ledovce pod hladinou. Někteří zcela běžně a bez problémů. Jiní tak dvakrát třikrát za život. V každé větší fabrice jsou kutilové. Takovým kutilem byl třeba Tomáš Alva Edison, a ti přicházejí neustále s nápady, které pak umně mnozí z jejich okolí využijí pro své patenty, protože vědí, jakou správnou formu mají použít, aby se to nové dalo patentovat. Po hříchu však pak ještě přehlíživě prohlašují: „On chudák náš vynálezce o něco klopýtl a nedovedl si s tím poradit.“

Chudáci jsou samozřejmě oni, ono to „klopýtnutí“ je totiž nejpodstatnější. Tito hloubalové, aniž si to uvědomují, využívají svého podvědomí.

Chceme-li se toulat podvědomím, pak si jako nejlepšího průvodce musíme vybrat již poněkolikáté vzpomínaného Břetislava Kafku. V této souvislosti bych chtěl učinit malé vysvětlení. Možná, že si někdo položí otázku, proč se stále obracíme k B. Kafkovi a neobjasňujeme, jak se na věci přímo díval páter Ferda. Je třeba podotknout, že na posledním vydání „Nových základů experimentální psychologie“ se svými radami podílel náš tomista Alois Skácel, který také napsal k posledním vydáním doslov. A. Skácel byl autoritou pro katolické kněze a ve svém doslovu se pokusil sladit Kafkovu práci s katolickou věroukou. Proto také ve svých závěrech z devadesáti procent pan páter z Kafky vycházel.

B. Kafka se toulal se svými subjekty po podvědomí od rána do večera. V podvědomí bychom mohli rozlišovat dvě patra: spodní podvědomí (vlastní), které máme k dispozici všichni rovným dílem. Je to místo skrytých sil, schopností, duševních hnutí, zřídlo myšlenek, místo vzniku vynálezů, umění, geniálních duševních vloh. A nyní záleží již na nás, jestli se nám podaří dostat se do tohoto spodního podvědomí a vědomě jej pro sebe probudit. To, co jsme tam vytěžili, nám přejde do vrchního podvědomí a uloží se v paměti. A pak už má naše vědomí šanci začít využívat aspoň zčásti z neomezených schopností podvědomí jako celku.

Podvědomá činnost se projevuje různě. B. Kafka ji shrnul pro přehlednost přibližně do čtyř oblastí:

1)      Ve čtvrtém stupni somnambulního spánku je duše činná samostatně, bez našeho vědomí a paměti, z této duševní činnosti se do podvědomí nic nezaznamená. Ale mohou se částečně uplatnit rozum a vůle z vědomé činnosti.

2)      Pod vlivem hypnologa nebo skupiny lidí (např. spiritistického kroužku) se podvědomí projevuje tak, jak je mu přiřčeno nebo vyciťuje přání a očekávání od svého okolí.

3)      Podvědomí se projevuje při vědomé činnosti v důležitých okamžicích života, při rozhodování v nebezpečí, při odvážných činech, při tvoření uměleckých děl, vynálezů apod.

4)      Přímého kontaktu s podvědomím dosahuje mystik hlubokou koncentrací, kdy se mu dostává neomezeného poznání a zároveň uvědomění si neměnného mravního zákona v nás.

Největší filozofové všech dob, Platon, Aristoteles, Sokrates, sv. T. Akvinský se dokázali hluboce koncentrovat, a tak dostávat do kontemplativních stavů, v nichž se nacházeli po celé hodiny. Sokrates říkával o stavech, při kterých se dobral nejhlubších pravd: „Nebyl jsem to já, kdo na to přišel, to mi sdělil můj vnitřní hlas.“ Ten vnitřní hlas není nic jiného než svébytné projevení se podvědomí.

Bylo by pošetilostí si myslet, že naše podvědomí musí za nás samo zákonitě všechno vyřešit. My se o to musíme především sami přičinit. Proto se také často říká: „Náhoda přeje připraveným.“ Nepřetržité a úporné přemýšlení, ponoření se do problému a soustavná každodenní práce nám teprve umožní kontakt s naším podvědomím. Potom podvědomá tvořivá činnost nás může náhle překvapit již hotovým a optimálním návodem pro řešení složité situace nebo složitého úkolu. Podvědomí má navíc možnost čerpat z nepřeberného zdroje uložených informací v informačním poli, využívat prazkušeností lidského rodu a toho všeho, co je uloženo v naší genetické paměti a v genetické paměti lidstva. A kromě toho musíme mít kontakt se vším, co je kolem nás. To znamená i s takovou skutečností, která neprošla přes známé schopnosti našich smyslů, ať již jsou tyto skutečnosti v našem bezprostředním nebo vzdáleném okolí.

Vidíme tedy, že poznávání a hodnocení skutečnosti se neděje jen prostřednictvím našich smyslů, rozumu, zkušeností, vědomí, ale že naše duše je mnohem více vyzbrojena. Teprve, když si toto všechno uvědomíme, pak se nám najednou zdánlivě nepochopitelná schopnost jasnovidnosti dostává do zcela jiných vztahů a nebude se nám již zdát tak zcela nesmyslnou a nemožnou.

Mohutnosti duše se rozličně projevují na různých úrovních. Jinak se budou projevovat na úrovni vědomé, na úrovní vrchního podvědomí a na úrovni spodního podvědomí. Pokusíme se zpřehlednit některé z mohutností duše na různých úrovních, i když jsme si vědomi toho, že celou problematiku zjednodušujeme a že se jednotlivé úrovně vzájemně prolínají, jak už jsme si řekli výše. Vše záleží také od životních situací, v kterých se právě nacházíme.

Mohutnosti duše

1)   Mohutnost rozumová a poznávací 2)   Mohutnost citová 3)   Mohutnost volní 4)   Mohutnost představivosti –	neúplná neúplná neúplná neúplná	úroveň vědomá
la)Mohutnost rozumová a          poznávací – 2a) Mohutnost citová – úroveň 3a) Mohutnost volní – podvědomá 4a) Mohutnost představivosti	komplexnější komplexnější komplexnější komplexnější	úroveň podvědomá
lb) Mohutnost rozumová a poznávací – 2b) Mohutnost citová 3b) Mohutnost volní 4b) Mohutnost představivosti –	absolutní absolutní absolutní absolutní	přímé nazírání duše
5) Mohutnost intuitivní – umožněná pronikáním úrovně podvědomé do úrovně vědomé
6) Mohutnost transformační – umožňuje projevy vymykající se obecně uznávaným normám a zákonitostem, iniciovány mohou být 1, la, lb až 4, 4a, 4b, podmíněny jsou la, lb až 4a, 4b
8) Mohutnost etická – dobra a lásky (lze zahrnout do mohutnosti rozumové a poznávací), jejich kvalita a rozsah jsou závislé na 1, la, lb až 4, 4a, 4b
9) Mohutnost extáze, mystická – umožněna přímým nazíráním duše, syntetizující 1, la, lb až 4, 4a, 4b

Pokusme se nyní na závěr této kapitoly o definici duše. Když se probíráme mnoha slovníky, abychom si sami nečinili nárok, že jsme schopni podat nejvýstižnější definici duše, pak se nám zase zdá nejpřijatelnější ta, kterou můžeme vyčíst z hesla DUŠE v Komenského naučném slovníku z roku 1937. DUŠE je činný princip fyzického života, řídí jeho pohyby a vůbec činnost tělesnou a života duchovního, tj. myšlení, rozumu, citu, vůle a představivosti. Tento konkrétní oživující princip všech funkcí zůstává stále týž při nesčetné a neustálé své činnosti, jest to, co samo v sobě je – tedy substance. Poměr těla a duše je jednou z největších záhad filozofie. Mezi tělem a duší je v živoucím jedinci vnitřní spojení, jež činí z obou jediné individuum.

Duše je podstatnou formou lidské bytosti a je tedy v těle všude přítomna, a to vždy svým úplným bytím substanciálním. Tzn. i v každé naší živé buňce. Vzájemné proniknutí duševní i tělesné reality je sice názorně nepředstavitelné, ale je dobře myslitelné. Duše není něco hmotného, ale cosi jednoduchého a podle názorů vynikajících filozofů a vědců je neporušitelná a nesmrtelná, jak dokazuje touha po stálém trvání a bytí. Dřívější představu, že duše se objevuje v jedinci v okamžiku narození, musíme na základě znalostí dějů z prenatálního vývoje upřesnit a předpokládat, že se již objevuje v lidském zárodku v krátké době po splynutí spermie s vajíčkem. Tento poznatek je pro nás neobyčejně důležitý a vede nás k tomu, že vlastně od samého začátku těhotenství musíme počítat s tím, že budoucí jedinec již vlastní duši a že se musíme starat o jeho harmonický rozvoj od prvopočátku.