NEMOC

„Nemoc je nerovnováha mezi organismem a prostředím.“

To bylo okřídlené rčení pana pátera. A samozřejmě, jak uvádíme na jiném místě, vždy počítal také se skutečností, že mnoho problémů, případně občas i předností, dědíme po svých předcích.

Co to znamená nerovnováha mezi organismem a prostředím? Odpověď zněla z úst pana pátera zase zdánlivě prostě:

„Co špatného dostaneme z vnějšího prostředí do organismu, musíme se snažit z něj vyloučit, a co dobrého nám chybí, musíme se zase snažit do organismu dostat.“

Tak a je to. Jenže odtud se rozvíjí nejedna trnitá cesta. Pan páter měl výhodu, že hned po týdnu, když se něco dobrého nebo nedobrého objevilo na trhu, to na své klientele zaznamenal. Zejména, když výroba potravin byla centralizovaná a u základních potravin byla předepsána dokonce i jednotná státní norma.

Dalším problémem bylo, že jednotně řízené hospodářství také jednotně plánovalo, jak stimulovat zvýšení úrody. A to jak za použití prostředků dobrých, tak méně dobrých, až tragických. Příkladů by mohla být celá řada.

Kuřatům se začaly přidávat do krmiva hormony, aby brojleři rychle přibírali na váze. V Dětských domovech nebo u těch, co hojně konzumovali kuřecí maso, protože je přece zdravé, se to začalo neblaze projevovat. Především na chlapcích. U nich se občas objevovaly zaoblené dívčí tvary tam, kde by si to asi jistě nejméně přáli.

Nadměrné hnojení dusíkem nám sice mnohdy dávalo úrodu, radost pohledět. Mrkve jako řepy, ale ty konce. Když jeden kus dobytka v chlévě onemocněl, pro jistotu všechen dobytek ve stáji dostal penicilin. To byly nevýhody hromadného ustájení. Když se zjistilo, že antibiotika stimulují přírůstky u domácího zvířectva, objevil se opět nový problém. Bohužel však antibiotika se v mase začala ukládat nebo se objevila v mléce a zase nakonec v nás.

Na západě tomu nebylo jinak, avšak byl přece jen rozdíl. Když se negativní důsledky zjistily, nastal poprask v tisku. U nás se mlčelo, a likvidace šla tichou cestou, podřízena však často ekonomickým hlediskům. Přece ten penicilin nevyhodíme, stálo nás to nějaké peníze.

Pak byla spousta věcí, která se zjistila jako škodlivá jen u nás, a utajovala se.

Jednou jsem se náhodně ve vlaku bavil se svým neznámým protějškem a vyprávěl jsem mu, co všechno je škodlivého v potravinách, jak se dlouho skladuje máslo atd. Chvíli na mne hleděl a pak se přísně zeptal:

„Odkud to víte, to se přece z pracoviště nemohlo vynést, to jsou věci utajované!“

Usmál jsem se, a odpověděl:

„Od pátera Ferdy.“

Opět nepříjemný tón v hlase:

‚A kde on to sbírá, odkud on to má!?“ Chtěl jsem mu říci, čte to ze stolu, tak jak si to o něm mysleli stařečkové na kůru v kostele.

„Víte, on je jasnovidný. Naštěstí se neobrátil na vaše pracoviště, takže se nedozvěděl, co se říkat má a co se nemá. A na další štěstí to denně řekne asi tak pětadvaceti lidem.“

Bylo to na můj protějšek přespříliš. Viděli jsme, jak mu to „šrotí“ v hlavě. Zřejmě si myslel, že by se měl takový člověk zavřít a byl by pokoj. Z dalšího rozhovoru a souvislostí vyplynulo, že dotyčný odborník byl zaměstnán na jistém pracovišti v tehdejší Ústřední vojenské nemocnici. Snad je nyní toto pracoviště jako první, které na zjištěné prohřešky v naší potravě upozorňuje.

Takže v určité době byl pan páter jediným člověkem, který varoval lidi před tím, jak si počínat, aby se nedostaly špatné věci z vnějšího okolí do organismu.

A jak dostat do organismu z vnějšího prostředí to, co mu chybí? To bylo zdánlivě snazší, budete brát to a to, tak a tak dlouho a připravíte si to tak a tak. Jenže nejdříve se muselo z organismu dostat, co tam nepatřilo, a to nebylo vždy tak jednoduché a na tom byla založena jeho terapie. Nejprve se musel organismus očistit a pak se teprve mohlo „pohnout“ s nemocí. O tom na jiném místě.

Pan páter říkával:

„Odkud je nemoc, odtud je také lék.“

Dříve byla kuchyň lékárnou a lékárna tak trochu kuchyní. V mléce jsme měli vlastně celou apotéku. Mívali, mívali, ale již dávno. Pro pana pátera bylo příznačné, že rád pozoroval hovádka boží a učil se od nich:

„Když pozorujete krávu, jak se pase, tak tamhle si vezme, támhle si vezme, zase o kousek dál, ona ví, co potřebuje a také ví, co bu dou potřebovat telátka. Nikdy nesežrala nic, co by jí a jim mělo škodit.“

Chudáci ustájené krávy, těm nezbývá nic jiného než žrát to, co dostanou do žlabu. A nakonec jsme chudáci my. Ideální dříve bylo konzumovat to, co se nacházelo v našem nejbližším okolí. V něm jsme vyrůstali a s ním jsme také srostli. Hospodář si nechal semlít vlastní obilí a z vlastního obilí, respektive mouky, si pekl chléb a vše potřebné. Věděl, co jí, a když rozkouší zrno, tak hned dovedl říci, z jaké je půdy a z které je nejlepší. Kdepak jsou ty časy? Nemá smysl zpovídat někoho v Americe, co považují za nejzdravější, a chtít to draze kupovat. Ale máme se starat o to, co nám chybí nalézt v produktech, které rostou kolem nás. Nikde nikoho příroda neošidila. Ošidíme se jenom sami.

Závěr z této kapitoly je jeden: žijme v harmonii s přírodou a budeme méně nemocní, avšak o přírodu se musíme také otcovsky starat a neubližovat jí, pak nám dá vše, co pro své zdraví potřebujeme.

Pohled pana pátera na rakovinu

Když se někdo p. pátera ptal, co soudí o rakovině, obvykle začínal následujícími slovy:

„Aby se rakovina mohla rozeběhnout, musí mít k tomu připravený terén. Tam, kde je narušená nebo „rozpadlá tkáň“, velice rychle se rakovina uhnízdí.“

První, o co se tedy musíme postarat, je místo v organismu, které se stalo vhodným pro rozvoj rakovinného onemocnění. Zachvácený „terén“ je nutno očistit a zpevnit. Samozřejmě, že vše záleží od stupně pokročilosti rakovinného onemocnění. Jestliže se nám podaří zpevnit a vyčistit terén, máme z poloviny vyhráno. To nám umožní do příslušné napadené partie zavést normální krevní oběh, a ten pak pomáhá k dalšímu zpevňování a očišťování. Pak případně kancerogenní látky nebo toxiny z plísní se nemohou uplatňovat v takové míře jako za předešlého stavu. V některých případech bylo úspěšné použití obkladu cibule zvenčí proti příslušnému orgánu. Onkologové se asi teď chytají za hlavu a říkají, tak i s cibulí lze jít na rakovinu? Možná, že mají pravdu. My se však domníváme, když jde o rakovinu, tak bychom měli uvažovat i o nemožném.

V oblibě pana pátera byla červená vína, jak již vyplynulo z předchozího textu. Ne coby lahodné nápoje, ale coby léčebné prostředky.

A proto mezi nimi diferencoval. Tak např. při rakovině plic a tenkého střeva viděl podpůrný prostředek v Gamze, při rakovině žaludku a jater v Bikaveru, při rakovině tlustého střeva, konečníku a děloze v Mavrudu. Pan páter byl přesvědčen, že každé z nich má specifický účinek na toxiny plísní v právě zmíněných lokalitách. Tato všechna vína byla svého času u nás stále k dispozici. V této souvislosti stojí za zmínku, že přibližně před třinácti lety proběhla ve Francii onkologická konference monotematicky zaměřena na význam přírodních červených barviv pro pozitivní ovlivňování průběhu rakovinných onemocnění.

Přitom pan páter stále zdůrazňoval, že si nejprve musí zjistit, zda u příslušného pacienta není alergie na červené barvivo. Jestliže by tomu tak bylo, pak bychom si červeným vínem neprospěli. Mnozí řeknou, to je sice zajímavé, ale jak se máme dozvědět, zda jsme či nejsme alergičtí na červené víno? My se domníváme, jestliže je to zajímavé a i když nemáme jasnovidné schopnosti pana pátera, měli bychom uvažovat o metodách, jak tuto alergii zjistit a možná, že na ně přijdeme.

Pan páter vždy tvrdil, a to už se dnes také stále více a více připouští, že musí být vytvořeno vhodné prostředí pro vznik rakoviny. A aby nezůstal jen u obecného tvrzení, tak svoji představu konkretizoval na příkladu, jak mohou nastat podmínky pro vznik např. rakoviny konečníku.

Jak se v dalším textu dozvíme, je pro muže, a dnes již také pro ženy, v tomto směru nejriskantnější esovitá klička tlustého střeva, ve které se usazují nestrávené a toxické látky, zbytky potravy z ostrých jídel atd. Když tělu nepomůžeme, v tomto případě mechanicky, propláchnutím, tak se snaží s tímto problémem vypořádat samo. Zpočátku lymfatická žláza na sebe přebírá úlohu očisťovatele, v důsledku toho vznikají bulky v okolí konečníku. V dalším stadiu se sliznice konečníku zanítí, potom zduří, pak se tento zánět stane chronickým, přestává fungovat látková výměna, odhalí se kapiláry a začíná vleklý zánět. A v tomto okamžiku nastávají optimální podmínky pro vznik rakoviny, protože tkáň je již v pokročilém zánětlivém stavu, což umožňuje rakovině „budovat svůj vlastní stát“, to bylo jeho oblíbené rčení. Jakmile kdekoliv vzniknou v těle pro rakovinu vhodné podmínky, začíná se v tomto místě rozbíhat. To znamená, jakoby každá z našich buněk byla připravena stát se za určitých podmínek rakovinnou.

O rakovinné buňce se také hovoří jako o buňce, která ztratila najednou paměť pro svoji specifickou funkci, kterou získala fylogenetickým vývojem. To znamená nadále se množit ve vymezeném programu, je-li to buňka jaterní, množit se jako jaterní, je-li to buňka ledvinová, množit se jako ledvinová atd. A ona se najednou jen množí a množí, jakoby nechtěla mít nic společného s řádem, který doposud respektovala. Jako tomu bylo na začátku vývoje živé přírody, kdy se buňky množily zcela nespecificky. Probudila se v ní nejstarší paměť“rodu buněk“, množit se, množit se. Ale pro nás může být toto probuzení paměti, překročí-li určitou míru, tragické.

V této souvislosti uvedeme výpověď jedné z nejlepších pokusných osob B. Kafky, (P. K.), kterou pronesla v hluboké hypnóze již v roce 1923, když jí byla položena otázka, co způsobuje rakovinu:

„Rakovinu způsobuje virus, který je sám o sobě nenakažlivý. Je vlastně krystalem – živoucím krystalem z jedné molekuly. Je to žijící molekula bílkoviny. Samotný virus nezpůsobí nádor, ani poruchu. Vpraví-li se však do organismu spolu s extraktem nádoru, způsobí zhoubný nádor, i kdybychom extrakt viru zbavili. Extrakt obsahuje substanci, která umožňuje buňky živočicha proměnit v buňky rakovinné.“

Tedy vznik zhoubného nádoru neodvisí ani tak od viru, jako od prostředí, ve kterém se může se svou zhoubnou tendenci projevit. Z předchozích řádků, i když to není jednoznačně řečeno, jako by vyplývalo, že tento virus je všudypřítomný a každá buňka jako by ho v sobě de facto nesla.

Výpovědi pana pátera učiněné přibližně po 55 letech nezávisle na výpovědi pokusné osoby B. Kafky v mnohém spolu korespondují. Když bychom je volně parafrázovali, pak můžeme říci:

„Jestliže v organismu se např. zánětlivým procesem tkáně vytvoří vhodný terén, faktor zhoubnosti si jej kdykoli a kdekoli najde a ihned se tam jakoby nastěhuje.“

Když tedy shrneme výpovědi dvou našich jasnovidců, pak pro vznik rakoviny jsou nutné dva předpoklady:

·         Vhodný terén

·         Určitý druh viru.

Tento druh viru je zřejmě stále v organismu přítomen a je pro organismus neškodný, dokud se nesetká s vhodnou živnou půdou. Virus sám o sobě rakovinu nevyvolá, zato vhodné prostředí, živná půda pro virus, vyvolají bujení, protože ve všech organismech jsou tyto viry neustále přítomny. Nezávisle na sdělení pana pátera a pokusné osoby B. Kafky, ruský vědec, veterinář, prof. N. J. Rumjancev, dospěl přibližně ke stejnému závěru:

„V organismu je druh viru, který je potřebný pro zdravý organismus, avšak v okamžiku, kdy se dostane do specifických podmínek, mění se tento virus na onkovirus. Bojovat proti němu jako takovému není možné, protože bychom museli bojovat proti životu samému.“

Lze předpokládat, že mezi virem a jeho vhodným prostředím existuje zpětná vazba: patologické prostředí umožňuje jeho aktivaci a jeho aktivace umožňuje a rozšiřuje patologické prostředí. Proto je boj se zhoubným bujením nesnadný.

K otázce vhodné terapie proti rakovině lze vést asi následující úvahu: účinné jsou takové terapeutické zásahy, které pomáhají organismu jako celku, a zároveň je lze cílit lokálně na místo bujení. Nemá zřejmě smysl bojovat proti výše zmíněnému viru, ale proti vznikání a omezování specifického patologického prostředí, které umožňuje aktivaci viru. Proto se také ne náhodou stále více zdůrazňuje masová prevence, která by měla posilovat náš obranný a imunitní systém. Všichni denně slyšíme o kancerogenních látkách a kancerogenních faktorech, ale málokdo z nás si připouští, že tato varování se týkají nás všech.

Ze svého hlediska pan páter, co do původu, rozlišoval tři druhy rakoviny: rakovinu po úhozu, rakovinu z toxinů plísní a rakovinu houbovitou. Rakovinu po úhozu považoval za nejsnázeji léčitelnou. Samozřejmě, pokud byla zavčas podchycena. Nepodceňoval jedinou modřinu, zejména u starších lidí, kdy se s modřinami organismus již hůře vyrovnává. Modřina se podle něho jakoby „zapouzdří“, je zdánlivě v klidu, avšak za rok nebo za dva může začít tzv. kvasit a vyvolat v místě modřiny vhodné podmínky pro rozběhnutí rakovinného procesu.

Rakovina z toxinů plísní již není tak snadno léčitelná. Zde záleží na dostatku krevního barviva v organismu, které hlídá plísně. Metodu MUDr. Vlka, který používal dlouhodobé iontoforesy a přitom na elektrodách jako vodivé prostředí měl přípravek z krevní plazmy, považoval za účinnou pro první druh rakoviny – rakoviny po úhozu, avšak pro rakovinu z toxinů plísní dával přednost přípravkům obsahujícím krevní barviva, tj. vyráběným z celé krve a ne pouze jen z krevní plazmy. Takovým přípravkem je např. potravinový koncentrát IMUREGEN, ať již podávaný přímo, nebo ve formě tablet, jako jejich příměs (Provit,Proredukt) nebo jako doplněk v různých potravinách např. s pivovarskými kvasnicemi, nebo s jogurtem apod.

Samozřejmě, že lze bojovat s rakovinou pouze do jistého stadia. Když je tkáň z 50 až 70% rozpadlá, nelze ji již zpevnit, tím spíše ji nelze také vyživovat a léčit. Znovu opakujeme, že základním pravidlem pro úspěšnou léčbu rakoviny pro pana pátera bylo:

„Musím zpevnit terén, z kterého se rakovina živí, tj. podmínka, bez které se nehnu. Jakmile ho vyčistím a zpevním, pak se mi tam automaticky zavede krevní oběh, a ten mně již pomáhá odnášet to, co tam nepatří, a také přinášet to, co tam patří. To již někdy samo o sobě může být dostačující.“

Proto je také velmi významná při boji s rakovinou změna stylu života nebo radikální zásah do metabolických procesů organismu, který může nastat třeba při důsledné eliminaci bílkovin živočišného původu z našeho jídelníčku. Konec konců, všichni máme jakési povědomí o tom, co jsou a nejsou kancerogenní látky, a přesto si naši oblíbenou černou kávu nedovedeme odepřít, a ani aspoň na čas vyloučit z našeho jídelníčku uzeniny, o kouření ani nemluvě.

Nedomníváme se, že pan páter přišel s něčím objevným, pokud se týká rakoviny, protože hypotéz a úvah bylo vysloveno na statisíce, chtěli jsme jen přiblížit čtenáři jeho postoj k tomuto věčnému problému lidstva.

Spánek a živá příroda

Zvykli jsme si nejčastěji uvažovat tak, že dobrým a vydatným jídlem načerpáme nejvíce energie. Ale to je jen polovina pravdy, nic se nevyrovná klidnému a vydatnému spánku.

Proto význam dobrého spánku pro organismus snad ani nemusíme zdůrazňovat. Nejedna rada lékaře končí:

„Dobře si odpočiňte, dobře se vyspěte a budete zase jako rybička.“

Je v tom jistě mnoho pravdy, pokud nás náhodou nepronásledují těžké sny. MUDr. J. Tollinger, o kterém se ještě nejednou zmíníme, říkával: „Když již nemůžete spát, tak aspoň dvojnásobně dlouhou dobu potřebnou pro spánek ležte na lůžku, aspoň tak z části spánek nahradíte.“

Pan páter přichází s novým poznatkem, aspoň od jiného jsme jej do té doby neslyšeli. Význam spánku je především v tom, že při spánku načerpáme mnoho energie. „To víme každý,“ si v duchu řeknete, avšak pan páter pokračuje:

„Ve spánku se totiž uvolňujeme a začínáme čerpat sílu z okolní živé přírody. Kdybychom v okolí patnácti kilometrů vykáceli kolem našeho obydlí všechny stromy, pak při spánku nemáme z čeho čerpat sílu a o polovinu méně budeme po probuzení posíleni.“

Další příčinou, a to velice častou, kdy ze spánku nemusíme mít žádný účinek z okolní přírody, je vlhký byt. Vlhko v bytě pozitivní fluidální vlivy z přírody pohlcuje.

„Kde je vlhko v bytě, tam je pařeniště chorob,“ říkával pan páter. Vidíme, že to tedy není jen vlhko samo o sobě, které nám škodí, ale příčiny jsou mnohem hlubší. Jezdíme na chalupy, abychom načerpali sil, a ty chalupy jsou někdy velice provlhlé. Co přes den nadýcháme v přírodě, to v noci nezúročíme. Staré pravdy stále platí, kam nechodí slunce, chodí lékař. Pohádku o Dr. Voštěpovi bychom měli dětem číst od maličká a nejednou. Jen se zamysleme jak sami nedostatečně své byty větráme. Asi by se přednostně měly vyřizovat žádosti o nový byt těm žadatelům, kteří musí dosud bydlet ve vlhkých.

Zkrátka, ať chceme nebo nechceme, jsme součástí živé přírody, to už mnozí věděli od pradávna. Mnohé staré posilující praktiky, i v dřívějších dobách označované za magické, a pro většinu magickými zůstaly do dneška, spočívají v tom, že se vědomě můžeme posilovat ze všeho živého, co je kolem nás. Že lze čerpat sílu z lidí, na to můžeme nalézt mnoho zajímavých příkladů v knize B. Kafky „Nové základy experimentální psychologie“, kde uvádí, jak lidé neduživí rádi vyhledávají společnost a velice rychle v ní ožijí. Činí tak zcela podvědomě, protože se ve společnosti cítí dobře.

Staré zkušenosti nás upozorňovaly: spí-li staří s dětmi, staří se cítí posíleni a děti zemdleny. Tehdy se používalo termínu pro to, co si lidé navzájem mohli předávat vitální magnetismus, a ten jsme mohli nasávat z čehokoliv živého. Pan páter byl téhož názoru, ne že by tyto znalosti načerpal v okultní literatuře, jak by mnozí nejraději prohlásili, ale proto, že to tak jasnovidné cítil a jasnovidné zkušenosti jej v tom utvrzovaly. Říkával: „Člověk si může utvořit dobrý magnetický krunýř a posílit se v přírodě, když si toho bude vědom.“

U starých Keltů byla velká úcta k vegetaci a ke stromům především. Za stromy vhodné pro, posilování pan páter považoval především javor a jasan,i když s oblibou uváděl příklad jedné řádové sestřičky, která vždycky na jaře vyběhla do klášterní zahrady, obejmula mladý dub a volala: „Doubku, doubku, dej mi hodně síly.“

A když jednou k němu přišla s nějakými potížemi, tak měl pocit, že má nervy jako z ocele.

„Doporučoval bych tedy těm,“ a teď se začal usmívat, „co stále ztrácejí nervy, aby chodili objímat duby a doubky.“

A my dodáváme, když jim ani to nepomůže, tak se aspoň na chvilku zklidní a ani to není málo. Pan páter byl přesvědčen, že lze v přírodě čerpat sílu v kterémkoliv ročním období, že se nemusíme bát obejmout strom i v zimě a táhnout vědomě sílu až z kořenů. Je třeba provést dobrý impuls a ten už si sám najde, odkud sílu čerpat.

Asi se předchozí rady budou zdát mnohým přehnané, avšak poslední teorie o existenci biologického plazmatu, které se řadí mezi studená fyzikální plazmata, začínají do této problematiky vnášet jasno. Biologické plazma je obvykle definováno jako soubor částic, které společně s produkcí záření a kmitů různého charakteru vytvářejí samostatnou energetickou síť v organismu. Ta koreluje s jeho vnitřními procesy a také s vnějšími podmínkami jeho okolí, je odrazem biochemických a elektrických pochodů v živém organismu, a tím zároveň informačním zdrojem o stavu organismu.

Tedy biologické plazma je něco, co je společné pro všechno živé –rostliny, zvířata i pro pána tvorstva, člověka. Na úrovni vegetativní, která je vlastní i člověku a živočichům vůbec, existuje jakýsi převoditelný článek, který nám umožňuje komunikovat i s tím stromem. Jinými slovy, na úrovni vegetativní, kterou má všechno živé, si s námi živá příroda rozpráví a my s ní. Škoda jen, že tyto poznatky přišly až nyní a nenaučili jsme se přírodě aspoň před šedesáti lety naslouchat. Nemuseli bychom nyní čelit ekologické krizi a celé řadě civilizačních nemocí.

Člověk s rostlinami a přírodou tvořil jednotu. Ideální bylo, že se obilí spotřebovalo tam, kde se vypěstovalo. Všechno na sebe navazovalo, včetně podzemních vod, minerálů v zemi, a navíc se zase vzájemně vše mezi sebou kompenzovalo. Každá větší vesnice měla svůj mlýn. A ze svého obilí si mouku hospodář odvezl domů. Věděl co zasil, věděl co sklidil, věděl co jí a z čeho si peče chléb a buchty. Dnes se všechno převáží z místa na místo. Z jednoho centra do druhého. Ani to není bez vlivu na zdraví člověka. V malém už na to lidi přišli. Aspoň si mnozí pěstují vlastní zeleninu. Vědí, jak se o svůj záhon starají, čím hnojí a vůbec nepodřizují svou úrodu heslu, čím více, tím lépe, ale čím přirozeněji, tím zdravěji.

Až si uvědomíme, kde je rozumné spěchat a kde šetřit a kdy je to nerozumné, pak si zase obnovíme klepající mlýny se šplouchajícími mlýnskými koly. Ve svém pytli si dovezeme domů mouku ze své pšenice. A prodáme ji zase jen ve svém okolí, svým sousedům nebo z nedalekého okolí lidem, ale vždy s krajinou spjatými. Zdánlivě stačí málo, ale dnes už to tak jednoduché nebude, abychom to zdánlivé málo splnili. Snad to dělají v malém někteří makrobiotici na venkově, kteří si sami obilí vypěstují a večer na ručním kávomlýnku semelou a připraví si z toho na druhý den snídani.