POTRAVINY

Nebudeme se zmiňovat o tom, co se neustále píše, že naše běžně konzumované potraviny dávno nemají takovou hodnotu jakou kdysi mívaly. Proto také ne náhodou se začínají zřizovat prodejny nebo výrobny, které chtějí nabízet potraviny a produkty z ekologicky nezávadných oblastí.Sami si mezi sebou s radostí říkáme, my máme mléko od hospodáře, jehož krávy se pasou na louce. To jsme si pochutnali na mléce od kraviček na Šumavě.

Dříve bylo samozřejmé, že dobytek dostával seno z posečené louky. Posekaly se také meze a na nich bylo plno bylin. Takže vlastně když se kráva nemohla už sama pást, aby si mohla podle chuti vybírat, v dobrém senu dostávala rovnovážnou, skoro bylinnou stravu, a ta už sama přispívala k léčbě dobytka a starala se o jeho harmonický rozvoj. Pak bylo radost takové mléko pít a vychutnávat a snad jsme se nemuseli ani tak příliš zajímat o zdravotní čaje. To už to muselo být s námi vážné. A pak také i občas poradila bába kořenářka. Doktor byl daleko a peněz na něho málo. Respektovala se jedna stará zásada, kterou pan páter neustále připomínal:

„Lék by měl být jídlem, jídlo lékem, kuchyň musí být naše nejpřirozenější lékárna.“

Když se podíváme po recepturách pana pátera, tak ze dvou třetin pro ně potřebné složky lze najít ve většině domácností: kmín, anýz, fenykl, majoránka, tvaroh, cibule, česnek. A ty co neposkytovala domácnost, nabízela nám příroda. Všechny používané prostředky většinou byly pro organismus přirozené a zdravé. A právě takové patří do organismu, a takovými nejlépe můžeme organismu pomoci. Ale nejen lidskému organismu, ale i našemu domácímu zvířectvu, které nám pak slouží za potravu buď přímo, svým masem nebo nepřímo svými produkty, mlékem a vajíčky. Časem jsme si přestali uvědomovat, co věděli a ctili již staří Řekové a Římani: co se dostane do zvířectva, dostane se z něho do nás. Než založili město, nechali volně na vybraném místě popásat po dva roky dobytek, a pak sledovali jeho vnitřnosti. Jestliže se jim nelíbily, hledalo se jiné vhodné místo pro vybudování města. Takovou starost měli nejen o sebe, ale i o budoucí pokolení. A to nechali na samotném dobytku, co bude žrát. Zatímco dnes dobytek nutíme, aby konzumoval jen to, co dostane do žlabu. Jak jsme se daleko vzdálili od toho, co bylo prosté a rozumné.

Mnozí z nás mají ještě v živé paměti, jak se donedávna děly různé pokusy, jak nejlépe využívat všech odpadů jako nový zdroj krmných směsí pro dobytek. Dnes už se naštěstí tak neblázní. Svého času se třeba do krmení začal zpracovávat slepičí trus, který možná mohl být zdrojem nějakých bílkovin. Ale trochu se přitom pozapomnělo, že funkce potravinového řetězce nepřestala ani dnes existovat. Jestliže ji nechceme respektovat, pak se to může vymstít třeba na našich nejmenších.

Když budou konzumovat maso z hovězího dobytka, jehož krmná směs byla „vědecky“ obohacena produkty ze zpracovaného slepičího trusu, může se u dětí zvýšit riziko onemocnění paratyfem a marně si pak lámeme hlavu, kde k němu ve městě přišlo. Zde asi byla zcela necitlivě porušena rovnováha přírodních procesů. Živočišné exkrementy patří tam, kam patřily odjakživa, do země. Tu jsou schopny zúrodnit, nepatří však v žádném případě zpět do těla živočicha, kde mohou jen škodit.

Je zcela něco jiného, když začneme hledat zvýšení potravinových zdrojů i v oblastech dosud netradičních a pro mnohé zpočátku zarážejících. Konkrétně máme na mysli mořské řasy. Ty jsou zcela přirozenou potravou mořským živočichům a nás jenom dosud nenapadlo, že by se daly využít i ve prospěch člověka. V tomto směru se asi žádného přestupku nedopustíme.

Dále chceme však upozornit na to, co příliš neprospívalo potravinám nikdy. A to např. na konzervování, bez něhož se dnes samozřejmě neobejdeme. To však samo o sobě není zdaleka takovým rizikem, jako dlouhodobé uskladňování konzervovaných potravin. Mnohá hospodyňka si zakládala na tom, jak má ještě ve své nepřeberné zásobě kompoty zavařené před třemi i více lety.

V čerstvých potravinách jsou všechny minerály, jednotlivé chemické prvky a jejich sloučeniny obsažené v přírodní podobě. Takže v nich např. obsažený fosfor je vhodně vázán na celou řadu jiných užitečných látek, a ty všechny složky dohromady jsou pro organismus přirozené a on je bere za své a plně zužitkuje. Zcela jinak tomu je s anorganickým fosforem v izolované podobě, ten organismus výhodně využít nemůže.

Avšak po určité době dochází i u přírodních látek k určitým změnám. Časem se dřívější výhodné vazby začínají narušovat a po půldruhém roce dostáváme do organismu fosfor, který nemá daleko od anorganického fosforu v izolované podobě, proto nám příliš užitku již nepřináší. Pan páter neustále zdůrazňoval, že je třeba sledovat na konzervách datum, zejména měsíc, kdy byly vyrobeny. Co je to platné, že si pochutnáme na sardinkách, když jsou již více než dva roky staré. Pak fosfor, kterým chceme povzbudit naše nervové buňky, je již „zchemizovaný“ a mnoho prospěchu z něho nemáme, naopak může uškodit.

Ve spíži bychom měli mít potraviny spíše roztříděné podle „stáří“ než podle druhu, a ty, kterým hrozí, obrazně řečeno, že začínají „odumírat“ bychom měli rychle zpracovat, aby „nepřežily“ 18 měsíců.

Některé potraviny musíme užívat s mírou, např. slunečnicový olej, protože je přespříliš energetický a mohl by negativně ovlivnit funkci sympatického nervstva.

Obecně lze konstatovat, že přírodní oleje by se měly šetrně rafinovat. Jakmile jsou při rafinaci zbaveny minerálů, pak je organismus těžko zpracovává a musí hledat minerální soli ve vlastním těle, aby zpracoval tuky obsažené v olejích. Když se mu to nepodaří, pak se tuky usazují v buňkách. Nespálené tuky se mohou dostat do srdečního svalu a způsobovat arytmii.

Oleje se mají rovněž co nejdříve spotřebovat, pokud možno čerstvé. Po delší době skladovaní mohou začít chemizovat, nebo se některé ze složek starších olejů mohou usazovat v játrech, a tam může pokračovat nežádoucí proces jejich chemizace. Na zahraničních olejích je uváděno, zda jsou nebo nejsou rafinované. Jestliže jsou rafinované, pak by mohlo být v některých případech užitečné přidat k nim na pánev trochu vepřového sádla, které je bohaté na minerály. Měli bychom však používat hřbetní vepřové sádlo, případně bychom si je měli sami šetrně vyškvařit.

Musíme se vždy starat, abychom máslo kupovali co nejčerstvější. Dříve se máslo brzo ráno utlouklo z čerstvé smetany a v sedm hodin již bylo na trhu. Pak riziko, že bude obsahovat abiogenní mastné kyseliny a produkty oxidace, bylo přece jen minimální. A samozřejmě máslo musíme vhodně skladovat a co nejdříve spotřebovat.

Z čajů lze především upozornit na maté, které obsahuje řadu purinových sloučenin, což se nepřímo týká i gruzínského čaje. Purinové sloučeniny působí jakoby revmaticky na srdce a hlavně na stehna. Dochází tak ke specifickým revmatickým procesům vyvolávajícím únavu. A odkud je příslušná droga, odtud musí být také pro ni účinný protějšek paralyzující její negativní vlivy A v tomto případě tuto roli sehrávají vavřínové neboli bobkové listy. Ty se mají podle množství vařeného čaje do něj přidávat.

Bez cibule se u nás příprava většiny jídel neobejde. Avšak její přespřílišné používání může vyvolat, jak pan páter mnohokráte upozorňoval, „cibulovou anemii“. Potom další používání cibule u dotyčného jedince může začít brzdit tvorbu červených krvinek. A jestliže se tomu stane např. u těhotné ženy, pak dochází během těhotenství k nedostatečnému přílivu červených krvinek a plod je de facto jakoby podvyživován a může dojít ke spontánnímu potratu.

Pan páter se domníval, že cibule je již po několik generací v našich jídelníčcích nadužívána, takže si nemusíme myslet, že se bez ní ani v jedné z příloh k jídlům neobejdeme.

Zelené okurky většinou jíme, protože nám za prvé chutnají a často máme pocit, že nás osvěžují. Jinak se traduje, že nemají žádnou výživnou hodnotu. Pro p, pátera by však měly být v našem jídelníčku zcela nezastupitelné, protože obsahují velké množství minerálních solí. Ty neobsahují ani cukr, ani tuky. Okurky nám napomáhají k metabolickým procesům v organismu.

A co kyselé okurky? Ty sice uchovávají minerální soli, ale již v deformované formě pod vlivem konzervačních prostředků, tj. octu a koření, a tím je celá řada v nich obsažených minerálních solí blokována ve svém pozitivním účinku.

Pan páter nikdy nezastával stanovisko, že nemáme používat cukr. Odmítal však cukr rafinovaný, protože rafinací dochází rovněž k odstranění celé řady minerálních solí, které navíc dávají cukru chuť a jsou také nutné ke spalování cukru samotného v těle. A jestliže cukr postrádá tyto důležité látky, pak v organismu vyvolává kyselou reakci a tělo musí vyhledávat ke zneutralizování kyselých reakcí náhražky, aby ho krev mohla přijmout.

Chemizaci potravin a jejich konzervování nemůžeme a priori zavrhnout, jsou pro nás při dnešním shonu a stylu života užitečné, přesto však je třeba mít na paměti, že ideální je konzumace co nejčerstvějších potravin, jak se říká, přímo z ruky, která je sklidila, do úst. Každým dnem potravina stárne a ztrácí na svém biologickém a energetickém účinku.

Nejvýhodnější bylo, když se zelenina navečer sklidila a ráno již byla na trhu nebo se dokonce sklízela brzo ráno, aby se ještě tentýž den dostala na trh. Navíc zde byla další výhoda pro prodejce. Nevysýchala a byla těžší, což se samozřejmě projevilo i na ceně. Dnes mnozí podnikavci váhu zvyšují nepřirozeným zvyšováním vody, tj. jejím namáčením a dokonce nejen zeleniny.

Na zdroje energie v čerstvých potravinách upozornil již v minulém století známý rakouský chemik Reichenbach, původem z Blanska, který hlásal učení o tzv. „Ódu“. Ódem podle něho bylo záření, které vystupovalo jak z živých tak neživých hmot. My jsme jeho poznatky ještě nedocenili.

Citlivé osoby zavíral na dobu čtyřiadvaceti hodin do sklepení, do absolutní tmy a pak před ně položil různě starou zeleninu. A ony přesně určovaly, jak mnoho která září. Nejvíce zářila samozřejmě zcela čerstvá zelenina.

Každým dnem potraviny stárnou, a tak nás ochuzují o energetický přísun. Reichenbachovy experimenty zopakoval náš B. Kafka. Jeho subjekti nacházející se v hlubokých hypnotických stavech dokonce přesně určili dobu, kdy byla zelenina sklizena. Neopovrhujme tedy starými zkušenostmi. Při jedné veřejné debatě s jedním apriorním negativistou, také na jiném místě vzpomenutým fyzikem, na otázku, zda zná Reichenbachovo učení o Ódu, velice „vědecky“ odpověděl: „Co bych se o to zajímal, my jsme se o něm ve škole neučili!“

Řekli jsme mu: „Aspoň byste věděl, že je to význačný chemik minulého století a pocházel z Moravy.“

Tento pán jistě bude šířit, že žádný rozdíl v energetickém vyzařování mezi čerstvou zeleninou a dva dni starou nebude existovat. Ve škole se to neučil. Proto vám radíme, nedejte na něho a preferujte zeleninu co nejčerstvější.

Podle pana pátera bychom snad měli zařadit mezi potraviny i pampelišku a to nejenom občas ve formě čaje, protože významně napomáhá trávení bílkovin. Asi bychom si měli vzít poučení z našich domácích králíků, pro které mlíčí patří mezi nejlepší pochoutky. Takže by v našich polévkách vedle petrželové a celerové natě neměly chybět ani listy z pampelišky, ať již čerstvé nebo sušené.

Naše skladba stravy často podléhá různým módám nebo heslům: „Jezte sýry, pijte mléko, jsou zdravé!“ Avšak přemíra jejich konzumace má za následek, že bílkovina kasein, která je v mléku a v mléčných produktech, nemusí vždy prospívat prostatě, děloze a močovému měchýři a může časem způsobovat jisté omezení funkcí těchto orgánů.

Vzpomínáme si, jak jsme jeli jednou za panem páterem s doc.

MUDr. J. H. Dříve než jsme dosedli, pan páter se na něho podíval a povídá:

„Pane docente, vždyť vy máte nemocnou prostatu!“

„To mám,“ udiveně odpovídá. „A víte z čeho?“

„Nevím.“

„Z toho, že jste na samém tvarohu a mléce.“

„Já jsem aktivní sportovec, a organismus tvaroh a mléko potřebuje.“

V duchu jsme se usmívali, protože cestou z Prahy do Sušice se p, doc. živil tím, co už by nejraději u něho pan páter po jistou dobu nerad viděl. Snědl kostku tvarohu, vypil litr mléka a snědl čtyři banány. Dotyčný doc. zemřel na leukemii.

Banány, jedna z našich nejlepších pochoutek, dnes doporučovaná pro některé vzácné stopové prvky (stopové prvky jsou pro organismus důležité, ale tytéž i vzácné, by se daly nalézt možná i v naší stravě). Banány se jevily pro p, pátera ne právě nejvhodnější. Byl přesvědčen, že obsahují zejména ve špičkách dosud neidentifikovatelnou nebezpečnou plíseň, která může být jednou z příčin leukemie.

Skopové maso bývá pro mnohé národy oblíbenou pochoutkou a je jí rovněž i v některých částech naší republiky. Pan páter upozorňoval, že ovce trpí určitou specifickou plísní, která se u nich nejvíce šíří, když mají nedostatek soli. Tudíž ve všech ovčínech nikdy nechyběly hroudy soli, které ovce olizovaly. V žádném případě neškodí, když si po dobrém skopovém uvaříme čaj z kmínu a vrbového listí jako prevenci proti zmíněné plísni.

Jestliže potraviny nedostatečně rozkoušeme a nedostatečně prosliníme, pak zatěžujeme a dráždíme slinivku. Jestliže se ženy napijí mléka, nebo snědí mléčné výrobky, které obsahují mléko od telné krávy, pak toto mléko obsahuje látky s hormonálním účinkem, a ty mohou u žen vyvolat celou řadu potíží. Pan páter zastával názor, že mnoho komponentů, které jsou obsaženy v potravě, jako by chtělo putovat do místa, kam patří. Hormonální látky v mléce od telné krávy se dostávají do vaječníků ženy a ona začne mít příznaky těhotenství, a dokonce se to projeví na prsních bradavkách. Tento proces může skončit i záněty prsou.

Vajíčka jsou pro nás cenným zdrojem bílkovin, přesto však ani je nesmíme příliš často zařazovat do našeho jídelníčku. Nejen proto, že obsahují salmonely, ale podle pana pátera také mohou obsahovat různé plísně, a přitom vajíčko vůbec nemusí páchnout. Plísně a stáří nám vajíčko signalizuje samo. Když je rozklepneme, hned se nám rozpadne – rozteče se žloutek.

Plísní nejsou ušetřeny ani čerstvá domácí vajíčka. Příčinou nemusí být třeba plesnivé obilí házené slepicím, ale hnízdo, kam chodí slepice vajíčka snášet. Mohou snášet v hnízdě, kde je plesnivá sláma. Všichni ze zkušenosti víme, že se vždy jedno vajíčko nechává v hnízdě jako podkladek, aby slepice nechodily zanášet jinam, a to vajíčko tam může být dlouhou dobu. Hospodáři a všichni domácí chovatele slepic by se měli starat o to, aby hnízdo bylo stále z čerstvé slámy nebo sena. Měli bychom si toho být vědomi všude tam, kde pracujeme se syrovými vajíčky a kde se v podstatě v syrové formě stávají součástí stravy.

Sůl nad zlato, tak se říkalo v pohádkách. Právě tak ji ctil p, páter. Samozřejmě, že i s ní musíme nakládat rozumně. Ale tu jedinou z mrtvé hmoty respektoval jako prospěšnou pro organismus. Všechny ostatní anorganické nebo chemické látky chápal jako jed. Stopové prvky jsou nutné, ale proč je nemůžeme organismu nabídnout v přírodní podobě?Např. v současné době máme nedostatek zinku v organismu a přitom bohaté na zinek jsou pšeničné otruby a navíc je v pšeničných otrubách v takových výhodných vazbách s ostatními látkami, že jej organismus maximálně zužitkuje.

Šunka a uzeniny jsou pro někoho neodmyslitelné. Většinou nás zastánci správné výživy před nimi varují především proto, že obsahují celou řadu dehtových látek a sám proces uzení vlastně v nich podmiňuje vznik celé řady dalších kancerogenních složek. Avšak p, páter nás upozorňoval ještě na jedno další nebezpečí.

Dříve šunka a jakékoliv další maso určené k uzení se nakládalo do láků osvědčených po staletí. Používalo se česneku a normální soli. V těchto lácích se nacházelo většinou aspoň po dobu tří neděl. Dnes se používá tzv. sanitru – rychlosoli a jiných chemických urychlovačů, takže za čtyřiadvacet hodin je většinou již maso připravené k uzení. A to, co v něm pak vzniká pod vlivem moderní technologie, může být právě tak nebezpečné jako kancerogenní látky vzniklé v mase při uzení. Mnohé z těchto látek jsou pro organismus nestravitelnými, a navíc se v něm deponují. Mohou způsobit také poruchy na játrech a na srdci. Nestrávené zbytky se ukládají v esovité kličce tlustého střeva, kde se může také ukládat pepř a zbytky jiných ostrých jídel.

Dříve, když se pěstovaly brambory, tak v dostatečně širokých a hlubokých řádcích, žádné nevykukovaly ze země na povrch. A hned jak se vyoraly, tak se také posbíraly a domů se z pole dříve nešlo, dokud se všechny vyorané brambory nesklidily. Dnes se někdy vyorají a sbírají také pět dnů, a to jim na kvalitě nepřidá. Navíc v takřka průhledných pytlích stojí na dvoře statku, pak v obchodě a pak se divíme, jak nám rychle doma krásně dozelenají. O nebezpečích zelených brambor jsme si již řekli. Je třeba se také zmínit, jak připravovat pokrmy z brambor. Musíme dbát na to, aby nedošlo k zapaření uvařených brambor, což se může lehce stát při přípravě bramborového salátu, kdy se velmi rychle všechny potřebné ingredience pro jeho přípravu zamíchají, a to v době, kdy jsou ještě brambory horké. Spařené brambory v organismu alkoholizují a po takovémto salátu pak můžeme mít pocit, jako bychom skutečně vypili alkohol.

Minerální vody, zkráceně minerálky, obsahují sice celou řadu důležitých stopových prvků a pro organismus potřebných minerálů, ale mohou být jednou z příčin vzniku písku v ledvinách. Za nejméně riskantní pan páter považoval z minerálek Vincentku.

Jablko a jahody podporují tvorbu šťavelanu v ledvinách. To je obecně známá pravda, ale veliké procento pacientů, kteří p, pátera navštívili, jakoby tomu nechtěli věřit. Proto ji znovu uvádíme.

Přílišná konzumace ovoce dráždí žlučník, ledviny a tlusté střevo.

Hrušky obsahují velké množství fruktózy a jestliže jich budeme po určitou dobu jíst velké množství, pak se vystavujeme nebezpečí, že dojde k zadržování glykogenu v játrech, klesne hladina cukru v krvi a mohou se dostavit až pocity únavy a malátnosti.

Když dítě sní denně 10 jablek, vystavuje se nebezpečí, že mu začnou vznikat šťavelany v ledvinách nebo může začít trpět, zejména jsou-li k tomu rodové předpoklady, nespavostí, neklidným spánkem, mluvením ze spaní a dokonce může nastat chození za spánku.

Lískové oříšky dodávají tělu minerály, a měli bychom je neméně tak často louskat jako vlašské ořechy.

Cibule a česnek působí povzbudivě na nervovou soustavu, jejich nadužívání se může negativně projevit snížením tvorby bílých a červených krvinek.

Bílé zelí je sice zdravé, avšak aspoň z jedné třetiny bychom je měli nahradit zelím červeným, a také bychom neměli zapomínat na červenou řepu.

Zelená zelenina obsahuje chlorofyl, který má velký obsah hořčíku, a ten při jednostranné zeleninové stravě, kupříkladu ve snaze rychle po zimě dohnat nedostatek čerstvé zeleniny, začne vypuzovat kyselinu křemičitou. Takže jarní salátová kampaň nám může do jisté míry způsobit jakýsi stav malátnosti. Kyselina křemičitá je podkladem pro pevnost svalů, žilních stěn, pro kůži, nehty a vlasy. Měli bychom tedy na jaře čerstvou zeleninu zapíjet občas čajem z kopřiv nebo si udělat z mladých podušených kopřiv špenát.Proto také lidová zkušenost ne náhodou doporučovala na vlasy kopřivy. Otázkou však zůstává, jak je nejlépe používat. Pít čaj nebo si dělat obklady z odvaru z kopřiv na vlasy? Optimální bude obojí. Čaje a obklady by měly jít ruku v ruce, to vždy p, páter doporučoval a byla to také jedna z příčin jeho úspěšných zásahů.

Není pro nás lhostejné kdy a jak upravenou potravu konzumujeme. Pan páter vždy varoval, abychom na lačný žaludek nejedli studenou potravu a hlavně nepili studené nápoje. Odsuzoval zlozvyk, který je u některých lidí dost rozšířen: ráno vstát a dát si dobře vychlazené pivo. Studeným jídlem a nápojem snížíme funkci žaludeční sliznice, nedostatečně se prokrví, výrazně se tedy v ní sníží krevní oběh. Neprojeví se to jen na nedokonalém zpracování stravy, ale, a to je mnohem pro nás horší, na sliznici samotné.

Vytváříme si tak nepřímo podmínky pro tvorbu žaludečních vředů, a v některých případech možná i pro rozvoj rakoviny. Teprve když sníme něco, co má přirozenou pokojovou teplotu a napijeme se teplé kávy nebo čaje, nemusíme se již obávat studených jídel. Jinak se nám bílkoviny v žaludku budou nesnadno rozkládat, nezpracované budou dále postupovat a vyvolávají plynatost a nadýmaní. A o požitek, který bychom z jídla mohli mít, zcela přicházíme.

Obsahuje-li náš jídelníček nadměrně vajec, organismus nestačí dostatečně zpracovat vaječné bílkoviny a optimálně je využít.

Jídlo – potrava se již zpracovává v ústech, proto velice záleží na funkci stinných žláz a také na naší kultuře stolování. Některé kmeny v Africe nebo v Austrálii považujeme za primitivní, ale pokud se jedná o kulturu a patřičnou pohodu, kterou si dopřávají při jídle, mohli bychom jim závidět.

Naše prohřešky, jako špatné proslinění a rozkousání, v důsledku toho i špatné zažívání mohou být příčinou i bolestí hlavy. Také naše krev musí pak často vstřebat celou řadu látek, které by nejraději ve svém krevním řečišti neviděla.

Musíme si uvědomit, že nemáme jen dvě základní odpadové cesty z těla: jednu pro odchod moče a druhou pro odchod stolice. Ale když tyto dvě na to nestačí, pak jim musí pomoci plíce a pokožka. Prozradit nám to může náš dech nebo výrazná změna v pachu potu. Nejeden druh vyrážky není projevem pouze toho, že není něco v pořádku s naší pokožkou, ale může se jednat třeba právě o nedostatečnou funkci našeho trávícího traktu.

Proces přijímání potravy není jen proto, abychom se co nejrychleji nasytili, ale je jednou z podmínek uchování dobrého zdraví. Proto jídlo vyžaduje patřičný rituál a nezbytný čas. Pak by také mělo být pro nás estetickým a psychickým zážitkem. Je třeba, abychom jedli s chutí a radostí. Samozřejmě, že se nám čas vymezený na jídlo nesmí stát smyslem života. Bohužel pro mnohé tomu tak je. Jejich den je rozdělen v práci od snídaně po přesnídávku, od přesnídávky po oběd, od oběda po svačinu a mezi tím to už nějak uběhne. Tak to vám radit nechceme.

Přílišná konzumace ovoce má za následek snížení žilního tonusu, žíly zůstávají jakoby uvolněné, zpožďuje se návrat krve k srdci a srdce musí více „táhnout“. Ovoce je zdravé, má mnoho vitaminů, ale jak vidíme, má pro nás i nejedno úskalí. Zkrátka všeho s mírou, a jak říkal pan páter:„Jako ten vrabec, tamhle zobnout, tamhle zobnout, a to co nám nejvíce chutná, tak toho nejméně.“

Není sádlo jako sádlo. Nejlepší je hřbetní vepřové. Abychom měli jistotu, že je skutečně máme, měli bychom si dát trochu práce s vyškvařením koupeného syrového hřbetního sádla. Nebezpečné je pro nás tzv. vnitřní sádlo, které se nachází v okolí střev. To do sebe často vstřebá celou řadu nežádoucích látek, které musí projít střevy a jednou z těchto látek jsou fenoly. My se jim sice můžeme ubránit, tak jak jsme si řekli v předchozích řádcích, ale nemáme jistotu, zda vnitřní sádlo není použito do uzenin, v některých uzeninách je navíc zbytečně mnoho tuků. Vnitřní sádlo se dříve používalo jen na jíšku, a ta občas do polévek, což nebylo příliš často.

O tom, že med je zdravý, nikdo z nás nepochybuje, ale již jsme upozornili, že není příliš vhodný pro budoucí maminky v době těhotenství, protože může vyvolat ochablost svalstva, jehož úloha právě během porodu je důležitá. Ani dětem bychom neměli dávat příliš medu, může se pak stát, že se cítí brzo unavené.

Pivo je nebeský dar, tak je to v jedné písničce. Nebudeme říkat, že pan páter po těch osmi letech válení sudů v plzeňském pivovaře s ním srostl, to by byla jen poloviční pravda. Po obědě si dával maximálně jenom sklenku piva. Doporučoval však malou sklenku piva před obědem, protože obsahuje hořčinu, a ta povzbuzuje chuť k jídlu. Jakmile ho však před obědem vypijeme litr, pak nastane útlum a jídlo nám ani příliš moc nechutná.

U piva ještě zůstaneme, a sice u toho, čemu p, páter říkal pivní plíseň, která vzniká v mnoha pivních sklepích a dostává se podle něho do piva. Výrobci piva to kategoricky popírají.

Alkohol v pivu se má podle pana pátera pod vlivem pivní plísně rozkládat na aceton a metylalkohol. Aceton takto vzniklý působí nedobře na ledviny, takže ne vždy si pivem užitečně proplachujeme ledviny, jak se mnozí mezi sebou ubezpečují a metylalkohol z piva neblaze působí na malý mozek. Což u nás vyvolává stav, který dobře známe, že sice všechno víme, ale ne a ne si vzpomenout. Skutečně tento stav u mnoha pivařů po dvou, třech pivech se vyskytuje. To není pod vlivem chmele, který je obecně znám jako sedativum.

Navíc se tato pivní plíseň má usazovat ve slezině a má být vodomilného charakteru, to znamená, že přitahuje vodu. Když se podíváme na klasické pivaře, chce se nám p, páterovi dát za pravdu. Takže každý pivař vlastně naplňuje heslo visící v mnohé restauraci:

„Pijme pivo, dělá hezká těla!“

A názorný obrázek nám ukazuje, jak si na trakaři vezeme „pivní mozol“.

Rybičky a slanečci byli kdysi ve velké oblibě zejména mezi vojáky za první světové války. Rakouská armáda žila ze slanečků. Pak ovšem došlo k nadměrnému nahromadění jódu a D-vitaminu v organismu, a to pak ovlivňovalo spinadla motorických nervů a omezovalo pohyblivost nebo i artikulaci. Následky se mohly projevit dědičně, třeba až v druhé nebo třetí generaci.

Řepkový olej, zvláště nerafinovaný, patřil sice mezi energeticky nejvydatnější, avšak ani ten není bez negativního vlivu. Může neblaze působit na naši bílou mozkovou hmotu, zejména když bychom jiné druhy olejů nepoužívali. Výrazně by jeho spotřebu měli omezit ti, co trpí parkinsonovou chorobou.

Černá káva a čaj nás sice vzpruží, ale musíme si uvědomit, že jejich přílišné pití může narušit nervovou a hormonální rovnováhu, může mít také za následek usazování teinu v děloze.

Není jenom důležité, co jíme, ale je také důležité v čem jídlo připravujeme. Pan páter od samého počátku doslova horlil proti hliníkovému nádobí. Jsou státy, kde už je jeho výroba dávno zakázaná. U nás se vesele vyrábí dál. Jako bychom si už od dětství hliník vštěpovali do mysli. Na všech prázdninových táborech nás provázejí hliníkové ešusy, jsou lehké, rychle se v nich všechno ohřeje. Avšak jsou také nebezpečné.

Hliník se vyvažuje do vařící vody, do mléka, zkrátka stále se uvolňuje z každé hliníkové nádoby, ať připravujeme jakoukoliv krmi, a co je nejhorší, hromadí se v organismu, především v mozku. Takže, až si zase budete připravovat v práci kávu a uslyšíte hvízdat hliníkový pískáček, tak si vzpomeňte na naše slova.

Jak již jsme si řekli, banány obsahují některé nenahraditelné stopové prvky. Podle pana pátera má jeden banán výživnou hodnotu jednoho vajíčka, a navíc je považoval za velice riskantní pro děti. Podle něho obsahují plíseň, která, jak bylo řečeno, podporuje vznik leukemie. Když nám již chutnají, pak je třeba, abychom uřízli horní a dolní špičky a nelibovali si v přezrálých banánech. Nesmíme vždy šilhat po všem, co se sem dováží.

Tuto vlastnost máme již po staletí. V 18. století se začal dovážet do střední Evropy pepř. Byla to zpočátku móda a pochoutka jen pro zámožné. V lepších rodinách nesměl chybět na stole a povinně se křoupal. Pro lid obecný naštěstí nebyl k máni. Pak se však začal vozit plnými loděmi a v žádné hospodě nesměla chybět bečka s pepřem. Všem bylo veselo, prvním dvěma generacím, ale pak se začaly projevovat dědičné následky Epilepsie.

Pečivo a chléb by měly být dobře propečené, jinak v nich zůstávají zbytky kvasnic, a ty nedobře působí na trávení a činnost slinných žláz, které pak omezeně produkují pepsin nutný pro štěpení cukrů, škrobů a tuků. V nejednom případě může dojít po nedobře propečeném pečivu ke zhoršení činnosti tlustého střeva. Když přijdeme v Praze do krámů, tak v mnohých z nich na nás civí bledé rohlíky a housky. Dožadujme se solidního pečiva.