RADY

V   této kapitole chceme shrnout jiné užitečné rady pana pátera. Domníval se např., že molitan a kaštany mohou pozitivně působit proti některým škodlivým zářením z podloží a doporučoval rozmístit pod lůžko aspoň 10 kaštanů.

Puškvorec, který je ve vodě, rády olizují ryby. Pan páter zastával názor, že působí proti rybím plísním. Pak bychom měli na základě tohoto předpokladu vysazovat puškvorec ve všech našich rybnících. O smuteční vrbě víme, že její větve sahají až do vody a jejich listy zase chodí olizovat pstruzi. Pan páter doporučoval chovatelům pstruhů, aby občas naházeli do chovných prostorů pro pstruhy vrbové větvičky.

V   přírodě je zaručena rovnováha, takže bychom si vlastně neměli produkty z přírody ublížit, pokud se přímo nejedná o toxické produkty, avšak i ty se podílejí na rovnováze v přírodě. Toxicky na organismus působí námel. Negativní vliv námele, jestliže se náhodou semele do mouky, paralyzuje čaj z chrpy a chrpa nám roste převážně v žitě nebo poblíž.

Všude na těch místech, kde v organismu proběhl zánětlivý proces lze na nich předpokládat zvýšený přísun vápníku.

Pan páter vždy důrazně varoval před pitím alkoholu u těhotných žen. Uváděl příklad jedné maminky, která, když byla v pátém měsíci, se zúčastnila večírku a neodolala alkoholu. Zjistil pak přítomnost alkoholu na malém mozku u novorozeněte a nedomykavost srdeční chlopně, což charakterizoval jako „mozkosrdeční chřipku“, tento stav se mu podařilo upravit tím, že 3x zopakoval obklad ze syrové cibule zevně na malý mozek a holčička začala vnímat a na potíže se srdíčkem použil pomerančovou tinkturu, kterou aplikoval po kapkách.

Někdy p, páterovi byly kladeny otázky, které vlastně s jeho běžnou diagnostickou a terapeutickou praxí neměly nic společného, a přesto myslím, že na ně reagoval velice zodpovědně a nikoliv jednostranně.

„Chceme použít bohatě okysličené vody, co si o tom myslíte?“ Odpověděl: „To je příliš specifické použití. Obecně k metabolismu je skutečně potřeba kyslíku, avšak ne vždy. Arsen je např. kyslíkomilný, proto vám urychluje metabolismus, ale zase jen do určité míry, pak zase spotřebuje veškerý kyslík a telátka, pro která se záměrně arsen používá, aby přibírala na váze, se musejí zabít. Kdybych se měl zodpovědně vyjádřit, kdy je vhodné použít bohatě okysličené vody, tak bych se musel vyjádřit přímo ke konkrétnímu případu. Takto bych jen hádal, a to po mně nechtějte.“

Bílkovina se okysličováním mění v řadu xantenových kyselin, dalším okysličováním v kyselinu močovou a ještě dalším okysličováním na močovinu. A nyní přijde do těla antibiotikum, ať již ve formě léku nebo nepřímo ve formě plísně z krmiva. Toto antibiotikum začne působit na bílkovinu a nedovolí jí v okysličovacím procesu a vrací ji zpátky přes aminové kyseliny k dusíku. Tak např. vznikají úbytě (vysýchání míchy). A těmi často trpěly děti, které pily mléko krav krmených plesnivými otrubami nebo plesnivým obilím.

Kyselina křemičitá musí být v organismu v rovnováze s hořčíkem. Když se začne na jaře dobytek krmit zeleným, zejména jetelem, pro organismus nastává neobvyklý přísun hořčíku, který začne vytlačovat z organismu kyselinu křemičitou a krávy se těžko zvedají a stojí jako by s pokleslými koleny. To dříve hospodáři věděli a občas jim do krmení přidali slámu. Dělala se řezanka nebo nasekali čerstvé kopřivy, které obsahují kyselinu křemičitou. Kyselina křemičitá zpevňuje vaziva a tkáně, vlastně sehrává roli železa v betonu.

Když divoká prasata onemocní červenkou, vyhledávají žaludy, když jinou podobnou chorobou, tak chodí na bukvice. Právě tak můžeme pomoci od těchto chorob domácím prasatům, když jim budeme přidávat do krmení odvar z dubové kůry nebo z žaludů v prvním případě, a odvar z větviček buku nebo bukvic ve druhém případě.

To, že dochází k transformaci některých nemocí ze zvířat na lidi, to je známo, ale druhá otázka je, jak se s tímto problémem vyrovnat. Pan páter se domníval, že v tomto případě nám nic jiného nezbude než se učit od zvířat, jak se sami s tou jistou chorobou vyrovnávají. Především je třeba pozorovat zvířata, která mají možnost volného pohybu a mohou si nalézt pro sebe v přírodě přirozenou ochranu. Člověk se dříve zřejmě díky pečlivému pozorování přírody a jednání zvířat mnohému přiučil i pro sebe.

Jsou zaměstnání, která již sama o sobě nám přinášejí rizika, ale jednou jsme se je vyučili a těžko z nich můžeme utéci. Zde pan páter doporučoval používat tak zvané „provozní techniky“. Tím měl na mysli, aby se dodržovala některá obecná pravidla, která by nás mohla aspoň částečně chránit před nemocemi z povolání.

Např. truhlář, který denně pracuje s acetonem, může mít za nějaký čas potíže s ledvinami. Proto pan páter radil aspoň jednou za 14 dnů vypít dva litry čaje z odvaru dubové kůry, obklady na oči z dubové kůry a vykoupat se v odvaru z dubové kůry. Ti co pracují s plyny, propany, svítiplyny, fermeží, naftou a benzinem, by měli podle p, pátera nosit v kapse stroužky česneku, pomnout je v ruce a čichat k ním, aspoň jednou za týden si uvařit česnekovou polévku a jednou za 14 dnů se vykoupat v odvaru z česneku. 5 stroužků česneku rozkrájet, povařit ve 2 1 vody a vlít do koupele.

Naše přesvědčení nebo argumentace, že jsme si na „to“ tj. potíže, které s sebou určité zaměstnání přináší, zvykli, ještě neznamená, že „to“, na co jsme zvyklí, není pro nás neškodlivé. Ba naopak, to, že jsme si zvykli, je dost nebezpečné, protože při začínajících potížích pak vůbec nebereme do úvahy škodliviny, které již dávno nevnímáme.

Když poznával průběh celé řady mechanismů v organismu, zamýšlel se také, zda by nebylo možné přirozeným způsobem řešit antikoncepci. Zjistil však nakonec, že je to příliš individuální genetická záležitost, než abychom mohli stanovit nějaká obecná pravidla.

;

Pan páter v mnoha svých recepturách doporučoval cibuli a česnek a přitom neustále zdůrazňoval, že musejí být zcela v bezvadném stavu a nesmějí obsahovat plísně, čehož si jistě všimneme u cibule, ale ne již tak u česneku. Známkou nekvalitnosti česneku jsou hnědé body, které po oloupání objevíme na stroužku. Nestačí však je odstranit, musíme předpokládat, že je již zasažen celý stroužek. Totéž se týká cibule. I když je jen zčásti plesnivá, musíme ji vyhodit celou, právě tak jako celý stroužek česneku. Jinak marně budeme čekat, kdy se dostaví léčebný efekt.

Léčit se musíme především u nás pěstovanými bylinami. Nemá smysl někoho zpovídat, jakých bylin se používá třeba v Americe. My žijeme zde, v České republice a zde s naší přírodou jsme svázáni.

Není lhostejné, jak dlouho budeme užívat čaje z bylin, p, páter za optimální považoval dobu tří neděl, a pak kontrolu zdravotního stavu. Vždy ho rozčilovalo, když někteří bylináři předepsali množství bylinného čaje takřka o váze 1 kg. Říkával:

„To snad je do kotle pro celou posádku.“

Byliny zpočátku působí povzbudivě, avšak jakmile se používají dlouhou dobu, pak některé mohou vyvolat i potíže, dokonce mohou být i příčinou cirhózy jater.

Není lhostejno, jakou dubovou kůru používáme. Ta, co se doposud prodává, není z valné míry účinná. K čaji z dubové kůry je třeba použít buď zcela drobných větviček nebo kůru staženou z tenkých větví. Odvar z takovéto dubové kůry má tu výhodu, že transportuje v sobě obsažený tanin přes tenké střevo až do tlustého střeva, kde ho potřebujeme. Toho není vždy schopen tanin užívaný v medikamentozní podobě, většinou je spotřebován již v tenkém střevě a právě tak tanin z kůry starých dubů.

Jak již jsme si řekli na jiném místě, byliny po roce a půl chemizují a stávají se neúčinnými. Chceme-li prodloužit jejich účinnost na delší dobu, pak je to jen možné buď tím, že je uchováváme v medu nebo v lihu. Při uchovávání v lihu vznikají bylinné tinktury. Zde musíme však vědět, jak kterou z bylin dlouho v lihu extrahovat, abychom kromě účinných složek nedostali i složky škodlivé.

Na západě se velice často drtí byliny a prodávají se v tabletách, a protože lze předpokládat, že se asi brzo v této formě dostanou také na náš trh, mělo by nás zajímat jak jsou tyto tablety konzervované a především datum sběru těchto bylin, než datum uvedený na krabičce. To je často den, kdy krabička s tabletami opouští příslušnou farmaceutickou provozovnu. Jsou-li byliny staré, mohou dokonce působit toxicky.

Ovoce z peckovin, švestek, třešní, meruněk, broskví, pokud je chceme uchovat konzervováním, pak nejlépe učiníme, když je předem zbavíme pecek. Jinak při velké spotřebě kompotů tohoto ovoce naloženého i s peckami, se vystavujeme nebezpečí hromadění kyanidu v organismu a jeho neblahé důsledky se mouhou projevit především na srdci.

Dříve každý drogista měl své sběratele bylin a staral se o to, aby je sbírali v nejvhodnějším období, ať již ročním nebo denním, kdy obsahují nejvíce účinných látek. A také věděl, jak staré byliny má na skladě. Navíc sběratelé museli také správně byliny sušit. Bylina, když se hodí do vody a začne se vařit, nesmí se příliš lišit od své původní barvy v době sběru, jakmile zhnědne, tehdy se již jedna o spařenou bylinu, tj. nedobře usušenou, a ta moc k užitku není. Do organismu pak dostáváme nepotřebný dusík a navíc čaj z takto nedobře usušené byliny může vyvolat roztažení srdeční stěny. Pak se řekne, on umřel po bylinkách. Musíme si však položit otázku, po jakých a jaké byly kvality.

Často jsem si kladl otázku, zda účinek jednotlivých bylin v jejich vzájemné kombinaci se nesnižuje. Proto jsem se pana pátera přímo zeptal:

„Onehdy jste předepsal pelyněk a mateřídoušku, nemáte obavy, že jejich účinky se budou třeba vzájemně oslabovat?“ Pan páter odpověděl:

„Nemám. Já totiž od sebe odloučím účinky pelyňku a mateřídoušky. Čaj z pelyňku jsem pacientovi předepsal užívat ráno na lačno a čaj z mateřídoušky potom přes den. Navíc zde respektuji také to, že při přípravě čaje pelyněk musím vařit, zatímco mateřídoušku musím jenom spařit.“

Tyto všechny správné vazby se u p. pátera objevily až od okamžiku, kdy se u něho rozvinuly jasnovidné schopnosti, tehdy si začal uvědomovat, jak kterou bylinu vhodně spojovat s druhou, jak třeba lepek nejlépe navázat na vápno a že samotný odvar jen z ovesné slámy nestačí atd.